Mám na jižní Moravě kamaráda, vinaře – nevinaře, a když začaly dozrávat hrozny, tak jsem se mu tam navetešíla a spásla půlku vinohradu. Ač Pražák, má sklípek, ale víno sám nevyrábí (ovšem do práce s révou se plně zapojuje s ostatními). Projížděl tuhle oblast kdysi na kole, znáte to, parta chlapů se vydá na týden po cestách necestách, vyspí se kdekoliv a užívá si. A tak zamilován do oblasti Pálavy začal pátrat, jestli by se tam nedalo někde trvaleji usadit, a našel. Někdo z místních mu doporučil zbořený sklípek s malou vinicí, a tak jej koupil a dal se do práce. Sice na místě, kde stával klasický sklípek, postavil chatu neobvyklou, nicméně, protože je na konci uličky sklípků – prošlo mu to. Zvelebil i sklep, ale skladuje tam víno, které dostává za révu nebo nakupuje od sousedů vinařů. Na vinici stráví většinu léta až do podzimu, zavařuje meruňky, vyrábí likér z višní, marmeládu ze všeho dostupného a lisuje hroznovou šťávu, maximálně vyrobí burčák. A protože procestoval za svůj život spoustu zemí na kontinentu i v zámoří (na kole, pěšky, obytným vozem i stopem), je s ním luxusní posezení, ve kterém nechybí vydatná masáž bránice a i mlčení s ním je úžasné a pohodové. Naposledy mi vyprávěl místní příhodu, o kterou se s vámi musím podělit.
Ve svém království, nikým nerušen (snad jenom projíždějícími cyklisty a cyklistkami), chodívá i polehává na lehátku za slunečných dní oblečený jen do přivřených víček a pantoflí (chlubí se na potkání tím, že má nejopálenější ohanbí ve střední Evropě). A tak se jednoho slunečného dne na konci letošního léta vydal otrhávat listí z révy (to se musí, aby k dozrávajícím hroznům mohlo dobře sluníčko ). Zamkl chatu, klíč na podivném přívěsku si natáhl na malíček a jal se otrhávat listí. Zabral se do práce tak, že si ani nevšiml, že někde uprostřed vinohradu ten klíč ztratil. Když už bylo jasné, že by nebylo od věci jít domů, tak nebylo čím odemknout a ani jedno z francouzských oken nezůstalo pootevřené, což by se v téhle situaci docela hodilo. Jak jsem již na začátku uvedla, byl na konci uličky sklípků, kam obvykle vinaři moc nechodí, a pokud nesedí přímo na cestě, ani neví, jestli se někdo objevil. Sice jeden ze sousedů měl náhradní klíče od jeho chaty, ale byl doma ve vesnici, a jít po vsi, jak ho pánbůh stvořil, fakt odvahu neměl, a ač se snažil ze všech sil klíč najít, nedařilo se. Mobil a klíče od auta byly taky doma, takže přivolat pomoc nebo si pro ni dojet, nehrozilo. Nakonec, když už se skoro smířil s tím, že bude muset nocovat venku a doufat, že se druhý den někdo objeví a on nezmrzne, přijel na kole soused, ale ne ten, který měl jeho náhradní klíče. A tak se jali společně klíč hledat a pokud ho nenajdou, tak že sjede do vsi. Naštěstí po úmorném hledání klíč našli a můj kamarád, už značně prochladlý, se mohl konečně uvelebit doma a pohovět si v teplíčku. Celá příhoda mě parádně pobavila a v mé bujné fantazii se začaly odvíjet scény ohnutých chlapů hledajících po zemi klíč (copak soused, ten měl kaťata,že :-))))) ). Navíc jsem začala vymýšlet místa, na která by bylo možné klíč příště upevnit a jak, aby zase nesklouzl a neztratil se (jen zběsilým úprkem jsem nedošla za ty skvělé nápady k úhoně).
Nakonec jsme hýkali smíchy oba …
