Televize chrlí stále nové a nové seriály. Znamená to, že se na ně dívá hodně lidí. Kdyby měly sledovanost mizernou, televizní stanice by do jejich výroby další a další milionové částky neinvestovaly. Ale zkusme ve společnosti zavést diskusi na toto téma. Většinou uslyšíme: Ne, na seriály se nedívám. Prosím tě, takové blbosti. Ordinace v růžové zahradě? Co to je, neznám. Případně: Jo, viděl jsem pár dílů, no více jsem nedal...
Takže zásadní otázka zní: Kdo se na ně kouká? No, lidé různí, bez rozdílu věku, vzdělání a společenského postavení. Jen máme pocit, že se to v dnešní internetové, sportovní a aktivní době nesluší přiznat. Tady je příběh z jedné ostravské rodiny.
Čtyřiasedmdesátiletá Hana miluje seriál Ulice. Každý podvečer k němu zasedá, i kdyby se dělo cokoli. Když jí nedávno telefonovala dcera, Hana přerušila hovor slovy: „Promiň, ale jestli nechceš něco důležitého, zavoláme si později.“ „Bylo mi jasné, že raději, než by mluvila se mnou, zírá na Ulici. Přitom si stěžuje, že jí málo telefonuju, že se málo vidíme. Myslím, že má na tom seriálu normální závislost. Jednou jsme ji v létě zvali na grilování a ona řekla, že může jedině odpoledne, aby byla v půl sedmé doma. No proč asi. Jenže my fakt kvůli seriálu odpoledne grilovat nebudeme,“ zlobí se její osmačtyřicetiletá dcera Soňa.
Sama však má tak trochu máslo na hlavě. Ona zasedá k televizi v osm. Její srdcovou záležitosti je seriál Ohnivé kuře. Manžel se jí kvůli tomu směje, ona však nevynechá jediný díl. „No dobře, to je něco jiného, to je večerní relax, protože jsem unavená z práce,“ zlobí se, když jí manžel říká, že je stejný seriálový závislák jako její máma. Zajímavé je, že obě se zlobí, když jim někdo jejich seriálové nadšení připomene. „Připadá mi to, že kdo kouká na seriál, je společností považován za hloupého, ale to je přece nesmysl. Já žiju sama, ty seriálové postavy mi vnášejí do života vzruchy, navíc se tam řeší reálné, zajímavé situace. Taky se mi líbí, že vidím dobré herce. U nás ve vsi zkrátka nemáme divadla jako v Praze, kam bych si večer na ně mohla jít. Myslím, že seriály zpochybňují jen pseudointelektuálové, kteří nevědí, co je to být osamělá a stará,“ shrnuje Hana.
„Je to přirozené, velmi časté sledování seriálů můžeme označit jako únik z reality,“ říká psycholog Karol Kleinman. „Lidé v nich často vidí, že hrdinové mají podobné problémy jako oni nebo tam naopak nalézají útěchu, že se jejich problémy vyřeší.
Tvůrci seriálů zpravidla velmi dobře vědí, jak to udělat, aby u diváků vyvolali zájem, až závislost, to je ostatně cílem seriálů. Ale vzniká tak poměrně velká skupina lidí, kteří pak ignorují společenský či rodinný život. Jedná se zejména o lidi starší, osamělé. Z mladších jsou to mnohdy lidé, kteří jsou nezaměstnaní,“ vysvětluje.
Svět nedávno obletěl příběh muže jménem Sures Joachim žijícího ve Švédsku. Chtěl se dostat do Guinessovy knihy rekordů a tak vsadil na svou zálibu, sledování seriálů. Vydržel u nich sedět sedmdesát dvě hodiny, zkrátka přepínal z jednoho na druhý a koukal. Vypil přitom třicet hrnků kávy. Jistě, jde o úchylku, o legraci, o pokus o poněkud nepochopitelný rekord. Ale z různých průzkumů vyplývá, že Evropané nyní v průměru stráví u televize celou polovinu svého volného času, tedy doby, kdy je nezaměstnávají práce spojení s jejich povoláním. Většinou sledují seriál nebo ho aspoň mají puštěný jako kulisu při nějakých domácích pracích.
„Při seriálu jezdím na rotopedu nebo žehlím nebo vařím. Proto mám jeden televizor v kuchyni. Když jsem si ho tam pořizovala, manžel nadával, ale teď je rád. On kouká na své věci v pokoji, já na své v kuchyni. Pravda je, že někdy ho z kuchyně vyháním, protože mě řečmi ruší při sledování. Zkrátka, když jede některý z mých seriálů, jsem zavřená v kuchyni a nemám ráda, když mi tam můj prostor kdokoli narušuje,“ přiznává osmapadesátiletá Danuše z Ostravy.
Zásadní otázka zní: Kdy jde o normální odreagování se a kdy o závislost? Nebo je slovo závislost v této souvislosti prostě přehnané? Není. Psychologové výrazy závislost a návykovost v souvislosti se sledováním televize používají. „O návykovosti se dá hovořit v momentě, kdy dáme přednost seriálu před nějakou společenskou akcí, případně, když k němu odbíháme v době, kdy máme návštěvu. Zkrátka, když si život začneme řídit podle toho, kdy seriál běží,“ míní Karol Kleinman.
Na druhé straně, kéž by ostatní závislosti byly tak neškodné jako tato. Tahle přináší jen občasnou hádku v rodině, nepochopení od okolí a tak trošku zaškatulkování, že kdo se kouká na televizní seriály, je zoufalec, který v životě nic lepšího nemá. Proto je toto téma tak trochu tabu. Jenže ve skutečnosti to tak v mnoha případech není. Na seriály zaujatě mnohdy koukají i lidé akční, kteří mají hodně práce a starostí. Právě proto, že si prostě od nich potřebují odpočinout, uniknout do jiného světa.
Takže není důvod se za to stydět. Samozřejmě do chvíle, než řekneme vnukům: Vy chcete přijít na návštěvu? Aha? Ale ne mezi půl sedmou a půl osmou večer, to fakt nechoďte.
