Pokusím se tuto zajímavou záležitost rozebrat trochu systematicky. Přezdívky žáků, studentů i kantorů vždy existovaly. A existovat budou. Nicméně je zajímavé, že se vlastně princip jejich vzniku vůbec nemění. Alespoň ne za mého života, jak jsem mohl sledovat ve škole před i za katedrou. Stále platí pro vznik přezdívky určité zákonitosti. Zkusme si to rozebrat na příkladech.
Přezdívky fyziognomické
Tedy podle vzhledu. Nejsou tak časté a někdy bývají i kruté. A tak vznikne třeba Makak (opičí druh), Drátík (extrémně hubený), Kulička (naopak), Ixovka (nohy do x), Fúzy (tj.vousatý) nebo Rumcajz - to jsem byl já, i když většinou jen obyčejný Fára.
Přezdívky podle jmen a příjmení
Vznikají většinou z příjmení. Jsou, bohužel, nejčastější. Společným znakem je, že jsou laciné a vlastně bez vtipu. Havránek = Havrda, Ferenčík = Ferda. Náš třídní profesor Míšek byl prostě Mikeš. Chybí tomu pointa.
- Ale jsou módní vlny, které přetrvávají i více čtyřletých cyklů – třeba zkrácené koncovky. Smejkal = Smejky, Cinkal = Cinky, Vendulka = Wendy. Ale stejně i u kantorů (Já – Fáry).
- Někdy samotné příjmení navádí k humornému pojetí. Můj student Otec byl svými spolužáky automaticky nazýván „Táto, taťko“. Přiznám se, že mně samotnému se nějak nezdálo oslovit ho spisovně správně „pane Otče“, copak jsme ve mlejně“? Takže jsem ho nesprávně oslovoval nominativem – „pane Otec, pojďte k tabuli“.
- Můj starší kolega si, už v pokročilém věku, nechal změnit příjmení. Původní „Cicvárek,“ (cicvár je ve stavařině výkvět nežádoucích solí v omítce) si nechal změnit na „Jánský“. Jenže stejně byl pro generace studentů navždy „Cíca“. I když ti mladší už nevěděli, proč tomu tak je.
Tady trochu odbočím. Měl jsem v úmyslu dát dohromady partu a založit web s názvem „Úsměvy školní a předškolní“ , do kterého by přispívali všichni, kteří mají nějaké veselé vzpomínky na ta zlatá léta, bez ohledu na věk (od 18 let výše). Bohužel tento můj projekt ještě čeká na realizaci. Nicméně již mám pro autory článku připravené nezbytné něco jako etický kodex. Nastíním vám teď svoji představu – jak bych to formuloval.
Zásada: Pobavit se, ale neponižovat a neurážet
Některé naše články by mohly ublížit člověku, o kterém píšeme. Mohlo by se ho dotknout, kdyby to četli lidé, kteří ho znají, ale v jejich představách je dokonalejší. Ať již je to náš spolužák, učitel nebo žák či student. A nemusíme si z něj ani záměrně dělat legraci, jen píšeme o životní situaci, kterou jsme s ním prožili, a žádný nejsme bez chyby. Řada z nás si jistě dokáže udělat legraci sama ze sebe a také v tom smyslu bude o sobě psát, on ale může být jiný. Možná dnes již ani nežije, my ale tím spíše přece nebudeme zesměšňovat jeho památku. Každý déle sloužící učitel, i ten nejlepší, nevyhnutelně má nebo měl své nepřátele třeba z řad problémových žáků či studentů a jejich rodičů, ale i v soukromém životě. Dnešní systém PC vyhledávačů umožňuje kdejakému blbci vyhledat si pod jeho jménem a příjmením všechno možné, co o něm někdo napsal, a pak mu třeba znepříjemňovat život, což jistě nechceme. A neplatí to jen o učitelích, ale i třeba o spolužácích.
Jak se tomu vyhnout? Velmi doporučuji jednoduchý způsob, který umožní přátelům ze stejné třídy či školy poznat, o kom píšeme, a připomenout si společné zážitky s ním, ale už ne lidem z jeho soukromí. A vyhovíme tím i zákonu na ochranu osobnosti, alespoň doufám. Postačí jen šikovně pozměnit jeho příjmení, křestní jméno můžeme ponechat. Já to tak dělám u všech svých článků už ze zásady. S jedinou výjimkou, a tou jsou situace, kdy bych si přál, aby všichni věděli, jakou jsme to měli bezvadnou paní učitelku apod.
Pro Vaši inspiraci pár příkladů, kde se obměna přímo nabízí. Jsou to moji spolužáci a učitelé. Je dobré, když obě jména nemají společný slovní základ, jak tomu často bývá u málo nápaditých přezdívek.
Adamec – Evinec
Bosák – Obutý
Červený - Karkul
Duben – Květoň
Farský – Kostelský
Husák – Potrefený
Chaloupková – Perníková
Jiřička – Laštovička
Karafiát – Konvalina
Křeček – Morčák
Mizera – Dobráček
Pech – Smůla
Pilný – Zahálka
Polívka - Vomáčka
Strejček – Tetička
Suchý – Zmáčený
Václavík – Vašíček
Vlk – Plk
Voleman – Teležen
Želízko – Dřevíčko (jeden z mých ředitelů)
U této záměny mám trochu problém, kazí mi to článek „Mít želízko v ohni“, u dřevíčka v ohni je to o něčem úplně jiném…
Přezdívky situační
Vznikly z určité okamžité situace a tyto přezdívky považuji za nejzdařilejší. Tak třeba jsem přistihl studenta, který se nesoustředil na můj skvělý výklad, protože si pod lavicí četl v Rodokapsu příběh s názvem „Hvízdavý Dan“. Vyzval jsem ho, aby nám vybraný odstavec přečetl nahlas u tabule a od té doby byl prostě „Hvízdavej“. Což mi připomíná, že samostatnou kapitolou jsou i trampské přezdívky. Bylo by to moc dlouhé, ale více o nich nabízí následující web, ze kterého jsem převzal titulní obrázek a autory požádal o laskavý souhlas. Jako starý čundrák vám ho mohu doporučit, neboť jsme jedné krve z Prahy až po Aljašku, a těším se na setkání při kytaře. Kontakt: http://strelak.jinak.cz/
A tak někdy z naprosto náhodného momentu zůstane člověku přezdívka na celý život. Tak třeba přezdívka „Štětec“. No, to byste neuhodli, jak vznikla. Už v první třídě ZŠ suplovala za nemocnou učitelku kolegyně, která žáky neznala. Bylo zrovna čtení. Ukázala na jednoho žáčka a on tedy četl, ale moc mu to nešlo:
„Ma..líř vzal ko..ne..čně do ruky š…..“
Učitelka:“ No to je hrůza, to tvoje čtení! Jak se jmenuješ?“
A chlapeček pokračoval: „Š …tětec“.
Navíc musel často vysvětlovat novým přátelům, jak ta přezdívka vznikla. Někde jsem četl následující úvahu. „Myslím, že za svého života každý dostal někdy nějakou přezdívku od svých přátel, nebo i nepřátel. Postupem času se lidé dostávají do jiných míst, poznávají nové lidi, nová prostředí... Jsou třeba převeleni, stěhují se za nevěstou, za ženichem, na nové pracovní místo atd... Dostávají také v novém prostředí nové přezdívky? Nebo jejich nová prostředí nějak vyhrábnou ty původní? Přestěhuje člověk i svou přezdívku?“
Mé otázky čtenářům
Jaké přezdívky se vám nejvíc líbí? Máte nějaké hezké osobní zkušenosti s přezdívkami? Můžete se nám s nimi pochlubit? Jistě i sami rádi na ta mladá léta zavzpomínáte…
Poznámka pod čarou
Narazil jsem na internetu http://www.portalprozeny.cz/clanek/muzi-a-roztomile-prezdivky na hezkou glosu. Zde jest:
"Seděla jsem před pár dny v autobuse a chtě nechtě vyslechla část rozhovoru staršího páru na sedadle přede mnou. Muž a žena, zřejmě manželé, se o něčem přeli. Nehádali se, ale mluvili hlasitěji než je úplně obvyklé. Docela zřetelně jsem proto slyšela, že zatímco pán svou ženu oslovoval Miluško, ona mu jménem neřekla ani jednou. Zato měla poměrně široký repertoár zdrobnělin, kterými ho titulovala. Takže ten pán na prahu důchodu byl v jednu chvíli čumáček, potom zase králíček, za chvíli se změnil v pejsánka a těžko říct, co z něj bylo nakonec, protože to už jsem musela vystupovat".
No vida. Tak jsem zřejmě zapomněl na celý oddíl přezdívek, které nevím jak nejvýstižněji nazvat, abych neurážel jejich nositele. To proto, že jsem nic podobného sám nezažil a možná je mi to podvědomě líto. (Ba ne, já bych takové oslovení nesnášel, ani doma v soukromí).
Se srdečným pozdravem váš Ojek (tak mi říkali babička s dědečkem dokud jsem se sám nazýval Libojek, později jsem na čas byl také Bíba a Borek).
