Organizovaný nepořádek a vrozená šetrnost stály mimo jiné u zrodu jednoho ze zásadních léků v historii medicíny – penicilinu. Stalo se tak 3. září 1928, kdy se Alexander Fleming vrátil po dovolené do své laboratoře v londýnské nemocnici a při úklidu se rozhodl nevyhodit, nýbrž blíže prozkoumat pár zplesnivělých vzorků. Než však objev tohoto skotského lékaře došel uplatnění a začal zachraňovat lidské životy, uplynulo dalších 15 let.
Sir Alexander Fleming, britský mikrobiolog, nositel Nobelovy ceny za objev penicilinu, zemřel přesně před šedesáti lety – 11. března 1955.
Onoho dne roku 1928 si Fleming v laboratoři, kde zkoumal stafylokokové kmeny, všiml na několika miskách rozbujelé plísně a kolem ní jakýchsi "vyžraných" ostrůvků. Dalšími pokusy zjistil, že tato "plísňová šťáva" i velmi zředěná nezabíjí jen stafylokoky, ale i jiné mikroby, a není jedovatá. Když se ale po zkoušení na myších (i na kolegovi) snažil vyléčit hnisající ránu člověka, nepovedlo se. Fleming totiž z plísní vydělil jen nepříliš stabilní extrakt a nedokázal izolovat onu účinnou látku, kterou podle rodu plísně Penicillium nazval penicilin.
"Vyčistit" penicilin se podařilo až v roce 1940 týmu vědců z Oxfordské univerzity pod vedením Ernsta Borise Chaina a Howarda Waltera Floreyho, kteří pět let nato dostali s Flemingem za tento objev Nobelovu cenu. Dalším problémem ale bylo vyvinout postup výroby penicilinu, na což se v Británii nenašly peníze, a tak Florey odjel hledat pomoc do USA. Díky výzkumu americké vlády se tak mohl na podzim 1943 "superlék" začít vyrábět a rok nato už léčil vojáky ve válce. V Československu se penicilin začal vyrábět v roce 1949 v Roztokách u Prahy.
