S manželem a známým hercem Jiřím Kodetem spolu byli šestatřicet let. Když v létě 2005 zemřel, najednou neměla co dělat. Nebylo si s kým vyprávět, o koho se starat, na koho se zlobit, na koho se těšit. „Najednou nastalo prázdno,“ říká Soňa Kodetová. Sedla si tedy k internetu, prohlédla nabídku škol a začala studovat. Teď končí pátý ročník vysoké školy a píše diplomovou práci na téma veřejná správa v Číně.
Od žen ve věku podobném jejímu občas slyší: „Studium? No jo, vy na to máte hlavu, jste ještě mladá.“ Jenže pak zjistí, že dotyčné paní jsou mladší než ona. Lidé si také často myslí, že studuje univerzitu třetího věku, tedy školu určenou pro seniory, kteří si chtějí doplnit vzdělání. Odpovídá na to: „Ne, tu si udělám, až mi bude osmdesát.“ Soňa Kodetová chodí do školy s mladými lidmi, dokončuje magisterské studium na CEVRO Institutu v Praze. Je tam asi nejstarší, ale nic divného na tom nevidí.
Nedokážu žít v prázdnu
Nejdříve absolvovala CEVRO- Liberálně konzervativní akademii, pak bakaláře, poté magisterské studium. Vybrala si specializaci veřejná správa. Politika ji vždy zajímala a zajímá, hned po roce 1989 byla zvolena do zastupitelstva MČ Praha 12. „Nedokážu žít v prázdnu. V každé etapě svého života jsem si našla něco, co mi pomohlo tu dobu nejen přežít, ale prožít ji s chutí a radostí. To je můj přístup k životu,“ říká paní Kodetová.
Ve svých šestašedesáti žije úplně jiný život než, když jí bylo třicet. Tehdy byla v domácnosti, bydlela na chatě u lesa v Těptíně, starala se o dvě malé děti, měla zahradu a hospodářství. Život ženy v domácnosti jí vyhovoval, netoužila vyrážet na večírky. Ostatně, ani v Těptíně se nenudila, jezdili tam za ní a jejím mužem herci, umělci a další přátelé.
Oproti té době je její dnešní život úplně opačný. Doma tráví mnohem méně času, když tam je, sedí u počítače nebo u knih. Často vyráží do společnosti, na různé přednášky, koncerty. Často od ní slyšíte věty: „Nemám čas, nestíhám, musím zařídit to či ono...“
Napsala knihu o svém muži. Původně ji chtěli psát spolu, ale když byl už hodně nemocný, přál si, aby to udělala ona. Založila Klub 3. tisíciletí. Je to občanské sdružení, jehož cílem je sdružovat lidi, kteří se chtějí celý život vzdělávat. Také má velký podíl na tom, že vzniklo exkluzivní vydání bibliofilie Máchova Máje vytištěné v limitované edici na ručním papíře z Velkých Losin.
Babička non-stop? To tedy ne
„Dělám to všechno pro svůj osobní pocit, ne kvůli uplatnění nebo diplomu,“ podotýká. Sice tvrdí, že poznává čím dál více lidí, kteří si stejně jako ona myslí, že člověk si může v každém
věku najít nové zájmy, koníčky a přátelé, přesto její studium vzbuzuje pozornost a údiv. Divily se i její děti. Dcera Bára má tři děti a babička na hlídání by se dost často hodila. „Nejsem babička na plný úvazek, jako to známe z dob Boženy Němcové. Toto očekávání jsem nenaplnila,“ říká paní Kodetová. S hlídáním vnoučat sice pomáhá ráda, ale nelíbí se jí model, kdy ženy obětují pro vnoučata celý svůj život. Připouští, že se syn i dcera jejímu rozhodnutí studovat zpočátku divili. Když ukončila bakalářské studium, tak měli pocit, že to už stačí, a když pokračovala dál v tom magisterském, považovali to tak trochu za nadbytečné. Navíc, protože studuje soukromou vysokou školu, děti jí přispívají na školné. Požádala je o to. Nevidí na tom nic divného. Ona jim přece také umožnila studovat, cestovat, starala se o to, aby v životě měly vše, co potřebují.
Manžel by měl radost
Naskočit do systému, který vyžaduje každodenní učení, zpočátku nebylo lehké. Vzpomíná na oblíbenou větu svého manžela: „Text se učí zbabělci a zkouší netalentovaní.“ I on se však ve svých posledních letech, kdy se mu paměť zhoršovala, texty učil. Chodil přitom po zahradě a texty si pouštěl z nahrávek. A tak po zahradě začala chodit také. Učení do školy si nahrávala, pouštěla, opakovala. Časem si začala materiály do školy pamatovat i bez nahrávání. Mozek si zkrátka zvyknul zase studovat, pamatovat si nové údaje.
Paní Kodetová je přesvědčená, že by Jiří Kodet měl z jejího nového života radost. Ačkoliv byl nejspokojenější, když bylo doma vše na svém místě a jeho Soňa na něj každý večer pěkně čekala, ví, že se mu její touha poznávat stále něco nového líbila. „Nedivil by se. Vážil si toho, že se zajímám o věci kolem sebe, byl rád, když jsem kandidovala a uspěla ve volbách,\" vysvětluje Soňa Kodetová.
sw
