Problém je v tom, že čím dál více lidí neumí své ideály uvádět v běžný život.
„Babi, tys měla štěstí, žes měla s dědou tak pěkné manželství,“ řekla nedávno třicetiletá právě se rozvádějící Jana.
„A jak jsi, prosím tě, přišla na to, že naše manželství bylo pěkné,“ rozesmála se téměř osmdesátiletá Věra.
„No a ne? Vždyť jste se brali ve dvaceti, a kdyby děda před deseti lety nezemřel, byli byste spolu pořád. Vždyť to je strašně dlouho,“ namítala zaražená vnučka.
„Ale z čeho soudíš, že bylo pěkné? Byla to fuška. Nekončící práce, pochybnosti, ústupky.“
„Ale vydrželi jste, to se cení.“
„Tak proč taky nevydržíš? Tvůj muž tě nebije, nepije, pracuje, vždyť je fajn. Proč nedokážete dělat taky ústupky? Za nás bylo zvykem, že se musí vydržet.“
„Ale já se vdávala s tím, že je to na celý život. Ale nějak to nejde. Nevím, čí je to vina. Prostě jsme se tak dohodli, že lepší bude jít od sebe.“
Zajímavá debata, ne?
„Všichni jsme si představovali, a v tom jsou dnešní děti a mladí lidé podobní, že jako dospělí budeme mít kromě dobré práce také jednoho partnera, ne mnoho partnerů. Že s ním budeme všechno sdílet, založíme s ním rodinu a budeme mít děti. Je to přání bez falše, přirozené, pramenící z nezkažené lidské duše,“ říká psycholožka Jiřina Prekopová, autorka řady knih týkajících se výchovy dětí a mezilidských vztahů. Je jí osmaosmdesát let a ač těžce nemocná, stále pracuje a snaží se své celoživotní poznatky předávat jiným. A tak jí dejme slovo dále:
„Z různých průzkumů veřejného mínění vyplývá, že šestadevadesát procent lidí, nehledě na prožité frustrace, konstatuje, že rodina je důležitá, že musí držet v těžkých dobách pospolu. Osmaosmdesát procent lidí je přesvědčeno, že každý musí cítit za druhého zodpovědnost a pomáhat mu. Málokomu se však daří tato zbožná přání naplňovat. Většinou se zbortí pod neschopností zpracovávat konflikty. Přesto je to, že lidé stále mají tyto ideály, dobrá zpráva, záblesk naděje pro páry i děti.“
Přestože naprostá většina lidí v různých dotazníkových šetřeních a průzkumech tvrdí, že v životě je nejdůležitější najít lásku a vytvořit spokojenou fungující rodinu, mění se pohled na to, co si vlastně pod těmito pojmy představit. Pomalu ale jistě roste podíl lidí, kteří považují manželství za zbytečnou instituci.
Z průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění vyplynulo, že tento názor má třináct procent lidí, opačně to vidí šedesát jedna procent dotázaných. Před deseti lety však bylo o zbytečnosti oficiálního svazku přesvědčeno jen šest procent lidí. Všimněme si ale, že pořád hodně převažují ti, kteří jsou přesvědčeni, že k ideálnímu životu patří ideální manželství. A když se někde začne mluvit o páru, který je spolu čtyřicet či více let, všichni jim skládají poklony a gratulace. Všichni by to tak chtěli, málokdo to dokáže a málokdo si jen ochoten připustit, že nikdy nejde o idylický vztah, ale spíše o jízdu na houpačce, kdy je člověk někdy nahoře nebo dole. Rozdíl je v tom, že některé páry dokáží tu houpačku po čase vždy dostat do klidné polohy. Tedy zejména páry dříve narozené v tom dosahovaly mistrovství.
„Většina rozvodů je nyní zbytečných a rozcházejí se lidé, kteří se k sobě povahově hodí,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. „Je to tím, že rozvod je nyní snadnější než dříve,“ podotýká.
Něco na tom je. „Za mého mládí neexistovalo, že by po rozvodu bylo snadné získat byt nebo že by se žena byla schopná sama, natož s dětmi, uživit. Mnoho z nás setrvávalo v manželství z důvodů ryze praktických. Ale proč ne? Odjakživa se přece říká, že ve dvou se to lépe táhne,“ říká pětasedmdesátiletá Květa. Její dcera je rozvedená, její vnučka o rozvodu pořád mluví. „Dcera celý život naříká, že těžce vychází s penězi, pořád po rozvodu střídala nějaké známosti, které nestály za nic. Vlastně je na tom po rozvodu hůř ekonomicky i psychicky. Když jsem jí to řekla, hrozně se naštvala. Řekla mi, že přece nebude s někým z vypočítavosti, proto, aby se měla lépe. Jenže její muž nebyl špatný. Ona tvrdí, že si nerozuměli. No já si s mým manželem také v mnohém nerozuměla. Mnohdy mě štval. Přiznávám, že jsem mu jednou byla i nevěrná, byl to úlet. A vím, že on mně taky. Ale měli jsme pěkný byt, auto, chalupu, rádi jsme na ní pracovali. Měli jsme partu společných přátel, se kterými jsme dělali turistické pochody. Rozvodem bychom o toto vše přišli. Ano, je to pragmatické, někdo by řekl vypočítavé uvažování. Ale manželství je dohoda, smlouva o spolupráci. Jenže to mladší ženy dnes nechtějí slyšet, ony pořád jen mluví o pocitech, o porozumění, o sdílení,“ zamýšlí se Květa.
Právě vnímání dlouholetých vztahů a srovnávání podmínek, za jakých fungovala manželství kdysi a dnes, je podle psychologů téma, které může být zajímavým tématem k diskusi mezi různými generacemi. Protože mladé lidi zajímá, jak je možné, že se lidé dříve tak často nerozváděli. Od mladých často slyšíme, že obdivují lidi, kteří slaví padesáté a vyšší výročí sňatku. Nejde o to idealizovat minulost, vytvářet dojem, že dříve se partneři nepodváděli a nerozváděli. Jasně, že podváděli a rozváděli. Ale každopádně je to téma, které zajímá mladé i dříve narozené. Tak se o něm nebojme s dětmi a vnoučaty mluvit. Možná jim to bude ku prospěchu, když se dostanou do fáze, kdy si řeknou: Vydržet nebo se rozvést? Tak ještě zkusím vydržet, když babička taky vydržela.
Vždyť teď je fajn, že si babička s dědou vzájemně pomáhají a jsou si oporou. Co když já zůstanu na stará kolena úplně sám? To jsou úvahy, které nikomu neuškodí.