Vincek Rendl byl drastický komik. Jako sociální demokrat byl po Vítězném únoru prodán do KSČ. Bral tento fakt jako prst osudu. Rudou stranickou knížkou se zaštítil při kradení suchárků v lese. Spolu se dvěma lesními muži Novákem a Netopilem vypracovali techniku lesního pychu k naprosté dokonalosti. Za Protektorátu si s manželkou Štefinkou zakoupili upadající obchod se smíšeným zbožím. Ve dřevníku, který si celý Vincek přinesl z lesa na rameni, ještě dlouho pietně odpočívala firemní tabule. Hlásala: Štěpánka Rendlová, obchod zbožím smíšeným. Vedle se ještě po celá léta povaloval oválný plechový štít s emailovým nápisem OSRAM, doplněný svítící žárovkou.
Když pracující lid rázně odstranil vykořisťování místní chudiny soukromou obchodnicí, jako by se nic nestalo. Štefinka byla natolik hodná, že dávala na dluh. Jako soukromníci by stejně zkrachovali. Vítězný únor jim neublížil. Vincek vypomáhal v obchodě. Prodával v modrém plášti, na hlavě měl radiovku s komínkem. Nedílnou součástí jeho osobnosti bývala inkoustová tužka ve spořiči. Byl to jakýsi návlek na tužku, která se tak dala využít až do posledního kousku. Tužku slinil a měl ji vždy za pravým uchem. Za pultem se vyznačoval šplechty, které stojí za zaznamenání. To všechno sledoval syn Fanoušek, prožívající celé mládí v krabici od cukru. Byl utajen. V krabici měl ustláno a byl obložen knížkami. Často četl i na půdě a někdy nebyl celý den k nalezení. Zvukovou kulisu tvořily řeči z koloniálu. Vytvářely, stejně jako celá atmosféra, živnou půdu pro chlapcovu fantazii a formovaly jeho životní postoje.
,,Pane Koval, když Adam a Eva spáchali ten hřích, vyhnal je pán Bůh za to z ráje. Hada potrestal doživotním plazením. Jak se ten had pohyboval před tím?“
Starý evangelík se vypotácel z obchodu.
Jindy otec komentoval proměnu vody ve víno.
,,Já taky, když to přeženu, nevím co piju. Kdyby do mne někdo lil v opici vodu a kecal, že je to víno, taky uvěřím!“
Když někdy Fanouš moc kecal, tu otec pravil:,,Nevykládinké, ať nehapinkáš!“
Vincek pracoval za první republiky v Brně v tiskárně Globus. Doloval z předplatitelů peníze a inkasoval trafikanty. Brno bylo většinou německé. Kromě brněnského hantecu se ještě užívala pokřivená českoněmečtina. Vincek se snažil mluvit německy, ačkoliv ovládal jen jedinou větu: Der Herr Lehrer prübt mich oft. Jinak dával k lepšímu větu: hausmajstr pucuje na ganku vintrok! To že se něco prubovalo aby to bylo v cajku, bylo normální. Při zednických pracích užíval zásadně cólštok, majzl, hamr, vógrys a vasrvóg. Fanouška vybízel k pracovní činnosti slovy: "Francl, raf ten krumpl a festn špicn praskl!“ Když jednou tlačili s dědkem Šimonem prázdný žebřiňák od mlátičky, křičel dědek Šimon od ojete:,,Vincku hamuj!“
,,Neříká se hamuj, říká se šlajfuj!“ volal ze zadu Vincek.
Při zvlášť dobrém rozmaru imitoval Vincek kázání brněnského arcibiskupa Huina.
Ten kázal o Jonášovi a velrybě takto: ,,Eimal putna fody neny morže. Cvajmal putna, any drajmal putna vody, to eště všecko neny morže! Einmal nudlplét neny paluba, any drejmal nudlplét neny paluba. Any hudrt nudplét, to všetko neny paluba!“
Příběh Lazara se odehrával v řečech pana biskupa takto: ,,Bogačko a chudy Lazar. Lazar ležet ha chnuj a psi lizaly bolačky jeho. Bogačko žral knedliky se selim a sodovky byl pit!“ Vincek nemiloval klér a ani o tom nemlčel. Fanoušek jeho poměr k církevnímu učení beze zbytku přebral. Štefinka do kostela nechodila, pána Boha se však nezříkala. Po Vinckově smrti se dala dohromady s jednou zbožnou paní a byla pozvána i na primici jejího syna, katolického kněze.
Oba manželé žili v toleranci, Fanoušek neslyšel v životě jedinou hádku!
Vincek budoval své nové stavení z materiálu přineseného. Pořád se kolem domku ošontával. Lepil hnízdo pomocí ,,prodloužené malty“. To si nahrabal v místním hliníku zdarma hlínu, přidal trochu vápna a vše pocukroval trochou cementu. Stavební dříví přinesl z lesa na rameni. Vše se hodilo. Jakmile byl přeřazen do průmyslu a pracoval jako údržbář ve Slatině, hodil se mu i osmdesátikilový elektrický motor. Přenesl jej přes vrátnici. Kamarád Honza Netopil jej opatřil dřevěnou konstrukcí a byla cirkulárka.
Malou epizodou Vinckova života bylo správcování v Haluzicích. Soudruzi zde školili vedoucí prodejen v novém duchu. Za pět tisíc čistého ve staré měně se Vincek staral o chod zařízení. Na kole jezdil do Jestřabic pro proviant. Bylo nutno z kola sestoupit, vyšlapat prudký lesní svah a sestoupit do vesnice Jestřabice. Tam nafasoval ruksak proviantu. Na obě části řídítek pak umístil těžké tašky. A opět do kopce a pěšky s kopce. Zbytek přijel po rovině. I potkal se jednou v Jestřabicích s panem Něničkou. Poznali se staří kamarádi z vojny. Ožrali se a Vincek pak pokračoval domů na kole s proviantem. Vyštrachal se na prudký svah a nasedl na kolo. Sjel ze stráně a šupem přijel až ke školícímu středisku.
,,Já jsem tam potom chodil vždycky s novými frekventanty. Nechtěli věřit, že se dá ten svah sjet na kole se zátěží na zádech a říditkách! V ožralství dělá člověk veliký věci!“
Fanoušek otce často navštěvoval. Vše skončilo, když si Fanoušek hrál v otcově kanceláři s gramofonem a pustil do tříd při vyučování z desky hymnu Sajuz něrušímyj!
Vincek trpěl syndromem známostí. To každý nepatrný člověk povyroste, má-li za kamaráda nějakou osobnost. Otec si vodil domů vzdělance, učitele na té škole pro vedoucí prodejen. Vždy na zabíjačku přijel nějaký, podle Vincka význačný člověk. Pán se vždy dostavil s celou rodinou. Odvezli si půl prasete jako výslužku a Fanouškovi zanechal jeden pán knížku Vo tym Trousilovým praseti, celou psanou líšenským dialektem. Jednou přijel i známý brněnský herec. Vincek pak o něm mluvil jako o Laďovi.
Ze Slatiny přivezl jednou otec Vincenc metrák těžký, gumový pás od přepravníku. Právě nechal položit do chodby kachlíkovou dlažbu. Dlažba zářila novotou a byla Vinckovou pýchou. Dláždit se neodvážil, dělal s Fanouškem přidavače odborníkovi. Po krásné dlažbě bylo ale nutno převážet na dvůr uhlí pomocí koleček. Vincek měl v dřevníku kolečka s kovovým kolem. Pochopil, že nelze s těmito kolečky ničit kachlíčky v chodbě. Proto ten dopravník. Idea byla tato. Přivezou uhlí. Dva chlapi natáhnou na novou chodbu těžký přepravníkový pás. Uchopí pak kolečka s kovovým kolem a bude se jezdit jako po másle.
Fanouš se tvářil nechápavě. Vážil si otce. Kroutil jen hlavou nad jeho způsobem myšlení. Když přišla hodina H, hrnul se otec do dřevníku pro těžký gumový pás. V ruce měl trámek, který bylo nutno prostrčit otvorem gumové roury. Fanoušek odmítl tahat se s těžkým gumovým nesmyslem. Otec pojal celý čin jako vzpouru. Praštil trámkem o zem, vynadal synovi a vyběhl ven pro nějakého chlapa, který by v nesení přepravního pásu nahradil neschopného syna. Před domem zkoprněl.
U hromady uhlí stál usměvavý soused Václav Kotolan. Před sebou měl kolečka s gumovým kolem. Vedle stála zbrusu nová kolečka stejného typu, která zakoupil Fanoušek v místní prodejně průmyslového zboží u pana Křenka. Oba muži pak vozili uhlí nerušeně po nově položené chodbě. A tu starý Vincek ocenil po svém pragmatizmus vlastního syna.
,,Francl, ty nejseš takový nepraktický nemehlo, za jaký jsem tě považoval!“
Otec Vincek psal celý život inkoustovou tužkou se spořičem. Tu vždycky naslinil. Podepisoval se tak i do žákovské knížky. Fanoušek záhy dokázal podpis zručně napodobit. Otec se pak nemusel zdržovat podepisováním poznámek do žákovské knížky. Inkoustovou tužkou psal otec také dopisy obchodního charakteru a posléze i dopisy synovi do školy a na vojnu. Maminka Štefinka jako žena z lidu byla na štíru s pravopisem. Styděla se za tuto závadu, a proto raději nepsala. Jednou ji Fanoušek upozornil, že nápis na dortu "Mnoho zdravý" je opatřen pravopisnou chybou. Štefinka si pak vždy brala konzultanta. Buď to byl Fanoušek, nebo Vincek. Ten ovšem ke konzultacím používal značně ohmataný sešit s názvem Pravidla českého pravopisu.
Knížky četla Štefinka ráda. Nečetla klasiky, tím se neprokousla. Na stará kolena se však pustila do Jiráskova F.L.Věka. Byla přivedena k tomuto dílu klamnou reklamou. Tu dobu dávali v televizi dosud nepřekonaný seriál F.L.Věk. Štefinka byla unesena a nadšena. Každé pokračování bylo svátkem. Každý díl byl pak konzultován v obchodě přítomnými zákaznicemi. Bylo to jako v současnosti, kdy babky řeší na nárožích problémy telenovel. Fanoušek sdělil Štefince, že celý seriál mapuje pouze dva díly pětidílného románu. Štefinka pak žadonila a dostala pod stromeček všech pět dílů. Fanoušek si dal záležet a koupil mamince skvostné vydání v kůži s ilustracemi Adolfa Kašpara. Dočkala se obrovského zklamání. V televizi to bylo upraveno. Celá inscenace byla ,,na motivy“ slavného románu. Marně Štefinka hledala spád děje. Dočetla se na několika stránkách o pučení jara a nudilo ji pečlivé popisování oblečení toho kterého aktuára. Dílo nedočetla. Dala přednost Vlastě Horské – Růžové. Po večerech plakala nad osudem sirotka Ančky Cumplocha, která se vdala posléze za továrníka Horského.
Přišla doba památníčků. I Fanoušek měl doma jeden a dožadoval se zápisků na věčné časy. Štefinka odmítla, Vincek však uchopil inkoustovou tužku se spořičem, naslinil ji a kupeckým písmem zaznamenal:
Až jednou po letech,
pohlédneš do řádků těch,
vzpomeneš si na svůj mladý věk.
Jak krásně šel jsi žitím,
polem, loukou, svěžím kvítím.
Vzpomeneš si, jak měli jsme tě rádi,
ó šťastné jaro, šťastné mládí!
A datum – V Podboří leden 1952
Památníček zmizel v moři času. Dávno odpočívají Vincek i Štefinka na hřbitově v sousední vesnici.
A tu najednou objevil Fanoušek na půdě starou krabici. Uvnitř bylo jenom několik zažloutlých, bezvýznamných tiskovin. Vypadl ale památník. Ne Fanouškův. Byl to památník sestry Ludmily. Objevitel se dal do listování. Najednou se překvapeným očím zjevil zápis.
Až jednou po letech,
pohlédneš do řádků těch...
A datum – V Podboří leden 1939!
Otec Vincenc psával dopisy inkoustovou tužkou se spořičem. Psával kupeckým, písmem. Obsah však není důležitý. Zvláštní ovšem byl podpis.
Každý dopis byl totiž podepsán.
Rodiče a matka!