Franta Kudláček je vyučený malíř a natěrač. Starý komunista je také obecním kronikářem v obci Uhřice. Dnes čeká obvyklou výroční návštěvu. Pěšky a polní cestou se dostaví kolega, kronikář ze sousední obce Podboří. To Frantík Rendlů chodí jednou za rok opisovat počasí. Frantík si říká, proč bych zapisoval do kalendáře počasí? Starý Kudláček to zapisuje léta, opíšu to od něj. Počasí musí být přece stejné dva kilometry od sebe.
Návštěvníka vítá slivovice a řád Za zásluhy o výstavbu. Natěrač Kudláček má ovšem umělecké ambice. Maluje obrazy. Zaplavuje domácnosti v širokém okolí olejomalbami rudých máků v poli, jelenů v říji a božích muk s neznámými velehorami v pozadí. Obecní kroniku zdobí bohatými ilustracemi. Kronika je však poplatná době a osobnosti kronikáře. Za největší události v obci vydává návštěvy sovětských kolchozníků v místním JZD a úspěchy sovětské kosmonautiky.
,,Učil jsem se natěračem ve Zlíně. Musel jsem pomalovat reklamou všechny schody. Baťa přece neměl žádnou konkurenci. Já maloval jako blbec padesát schodů furt stejnou reklamou. Nebylo to zbytečný?“ vyprávěl natěrač.
Popili slivovici, prohlédli fotografie slavných prvních májů. Polaskali se s medailí, kterou potom starý komunista pietně uložil do kredence.
,,Tož chlapče, pojď do ateliéru,“ následovalo pozvání.
Najednou to Fanouš uviděl.
Na velkém plátně je namalován březový les v různém stupni rozpracování. Malíř komentuje:
,,Teď maluji jenom břízky, mám rozdělanou bílou barvu. Zítra rozdělám modrou a najedu na oblaka. Pozítří začnu bledozelenou a pořád budu přidávat černou. Nemáš zdání, Franc, kolik odstínů má zelená!“
,,Strýcu, ale tak velký obraz a jenom březový les? To by chtělo nějakou zvěř, sem tam myslivecký posed a možná v pozadí hájovnu,“ připomíná host.
,,Jó, kdyby to bylo velký plátno, tak to bych to tam frknul, to si piš. Toto je ale březový les na kšeft!“
Když host začne kývat nevěřícně hlavou, odhalí umělec svůj záměr. Přinese náruč malých dřevěných rámečků, tak patnáct na patnáct centimetrů. Až bude vše hotovo, rozparceluje mistr Kudláček velký obraz na hejno malých. Zarámuje je a prodá. Padesát korun za kus. Umění tak přichází přímo do rodin v širokém okolí. Nekup to!
V obci Podboří se prezentuje jiný malíř. Miroslav Čágal je malířem pokojů. Obrazy zatím nemaluje. Jenom sní o velkých plátnech, kterými jednou obohatí dějiny výtvarného umění. Vždy po patřičném alkoholovém opojení vypráví o své nenaplněné touze. Končí s povzdechem:
,,Jenom honím na štaflích pavouky!“
Někde se dověděl, že ve Francii působil kolega podobného jména, nějaký Šagal. Od této chvíle to byl Šagal na štaflích. Své milostné potřeby bagatelizuje větou: ,,Mám srdce plné lásky. Já příjdu domů, já to vidím na gauči, já to překročím!“ Touto větou charakterizoval již nevábné rozměry své stokilové manželky.
V roce 1958 probíhala Světová výstava v Bruselu. Atomium, Laterna Magika, Bruselská restaurace. Do okolních států proniká bruselská moderna. Právě tento směr začíná promítat mistr Čágal do své práce.
Začal vytvářet na stěnách různé čáry, nerovnoběžné a nevyžadující měření. Do toho vkládá mistr ze šablon obrázky ovoce. Když přidá trhaný strop, pokoušejí se o zákazníky mdloby.
Mistr vždy začínal inspirací. Ulehl do vystěhované místnosti na zem. Bohatě si přihnul a nechal poletovat múzy. Někdy při rituálu i usnul.Všechny pak vyhnal a až do večera se svíjel v tvůrčí křeči. Potravu nepřijímal, jen bohatýrsky popíjel.
Maloval jednou skalnímu komunistovi ložnici. Manželská postel byla zakončena polokruhovou pelestí. Mistr v zápalu boje pomaloval stěny Bruselskou modernou. Nad manželskými postelemi učinil trhaný strop a do oblouku umístil dle zapůjčené šablony dva andělíčky.Byli ozdobení lučištnickým náčiním a měli propíchnutá srdce. V ovále, doplněném krápníky trhaného stropu vypadal celý výtvor jako jeskyně v Lurdech. Ateističtí manželé pak rok nepřijímali návštěvy.Až do odstranění malby byla jejich ložnice místem tajemství.
Jakmile Bruselská moderna pominula, měl mistr značné potíže se zařazením do normálních pracovních postupů. Když se probral z inspiračního lehu posílen několika štramprlemi, bojoval těžce s gravitací a kolmicemi. Několikrát musel stěnu přemalovat. Móda polokruhových válečkových stěn a čar, klátících se ve větru, jaksi nepřišla.
Ve zralém věku konečně narazil Frantík Rendlů na skutečnou umělkyni. S paní Hankou se seznámil na reklamním zájezdě s dekami a hrnci. Byl vyzván k návštěvě galerie v jednom jihomoravském městečku. Paní Hanka je keramička, známá i za hranicemi.
K té prodejně přichází dvojice značně nesourodá. Je zde patrný jistý věkový rozdíl. Paní Hanka je o sedmnáct let mladší. Dvojici vidí majitelka prodejny přes výklad. Venku jistě stojí šedovlasý sponzor s atraktivní paničkou. Majitelka tuší kšeft, dvojici pouští dovnitř, i když je vlastně zavřeno.
Frantík stojí u okna a nezaujatě pozoruje dění venku. Obě ženy švitoří. Vybavují se. Paní Hanka ukazuje vzorky svých výrobků, majitelka galerie předkládá k nahlédnutí grafické listy. Podnikatelky jsou ve svém živlu. Doprovod prohlíží vystavované obrazy, až se přiblíží k pultu. Vtom jej zaregistruje majitelka. Aby řeč nestála, začíná si Frantík prohlížet grafické listy. Jeden jej zaujal.
,,Á, vidím spojení umění s pracujícím lidem. Lopata a hudba!“
Majitelka rázem zkoprní a vytuhne. Ačkoliv na obraze bylo vidět něco podobného, vytušila, že má před sebou vola.
,,Pane, jaký druh výtvarného umění vlastně preferujete? Ve které době by se vám žilo nejlépe?“ drtí majitelka mezi zuby.
,,Já se cítím dobře v každém počasí,“ ulamuje host hrot výtky s neutrálním výrazem ve tváři. Má sto chutí z recese oznámit, že postrádá díla socialistického realismu. Nakonec tento druh diskuse potlačí. Galeristka si stejně myslí něco o perlách a sviních.
Vrcholem ledovce nepřízně je ovšem zcela nejapný výrok šedivého průvodce. Stojí před velkým obrazem sytě červeného větrného mlýna na růžovém pozadí.V oparu probleskují chuchvalce bílé hmoty, připomínající roztrženou peřinu, nebo chomáče vaty.
,,Tak tohle přesně je velký a bohužel nenaplněný sen ušlápnutého manžela, zcela pod pantoflem. Ve snu vidí vykřičený dům Moulin Rouge!“
To už majitelka nevydržela, třebaže s paní Hankou smlouvala nad kabelkou za několik tisíc. Najednou si uvědomila, že je vlastně zavřeno. Hosté kvapem opouštějí prodejnu.
Frantík se stydí ještě v blízké restauraci. Taková ostuda. Zachoval se jako buran. Při konfrontaci se skutečným výtvarným uměním se provalil jako nekulturní hovado. Tu lopatu ale na tom obraze viděl!
Oči naproti stolu se však laskavě usmívají. Přidávají se i koutky úst. Pak se oba řehtají na celé kolo.
Frantík je rád, že ta atraktivní paní po jeho boku si to o něm nemyslí.
