Jiřina z Opavy šetří svému sedmadvacetiletému vnukovi na nový mobil. Takto to vidí její muž: „Sama nakupuje zásadně jídlo ve slevách. Když jí říkám, že bychom mohli jet příští rok do lázní, odpovídá, že to je drahé a že na to nemáme. Škudlí, aby vnukovi mohla dát už v listopadu peníze na vánoční dárek. Prý si přeje nový mobil. Je mu sedmadvacet, pracuje. Nechápu, proč potřebuje nový mobil, když jeden má, proti těm našim je to perfektní moderní přístroj. Jenže je prý už zastaralý a chce nový. No a milující babička mu ho chce dopřát.“
Jiřina na to manželovi odpovídá, že jde jen o její věc, že prostě chce vnukovi splnit přání. „Myslím, že ji vnuk tak trochu využívá. Pochopil, že ho babička miluje, tak si z ní udělal dojnou krávu. Když jsem to řekl synovi, naštval se a vnukovi vynadal. Ten na rozdíl od nich chápe, že se nesluší, aby si vydělávající mladý muž bral od důchodkyně peníze na drahý mobil. Nakonec z toho byla v rodině hádka, manželka je naštvaná, vnuk je naštvaný a já byl označen za starého skrblíka,“ vysvětluje Jiřinin muž.
Touha splnit příbuzným jejich přání, případně jim dokázat dárky či penězi, jak moc je máme rádi, ovládá mnoho lidí. Je jedno, o jaké vazby jde, chovají se tak mnohdy partneři, rodiče i prarodiče. Právě u babiček je velmi časté, že chtějí takto chtějí vyjádřit svou náklonnost k vnoučatům. Jedna dáma z Ostravy se pravidelně loučí se svými dospělými vnuky slovy:
„Co já bych vám tak ještě dala, přece si ode mě musíte něco odvézt.“ Když nic nechtějí, je rozpačitá. Nedávno své pětadvacetileté vnučce tajně nacpala do kapsy dvoustovku.
„Proboha, babi, proč mi dáváš peníze?“ divila se vnučka.
„Kup si něco, abys měla něco od babičky.“
„Ale já přece mám peníze. Nebudu si brát od tebe, vždyť vím, jaká je tvá penze. Ty je potřebuješ víc.“
„Ne, ne, vem si to. A až tady nebudu, budeš mile překvapená. Šetřím pro tebe už dlouho.“
Když takový šetřílek natrefí na příbuzné poněkud vychytralé, může to být velký problém. Problémem je však i to, když rodina takové přilepšování odmítá, protože je naopak slušná a ví, že se tím seniorka či senior sami omezují. Babička šetřivá je v takovém případě nešťastná a považuje za příkoří, že její pomoc není náležitě oslavována.
„Znám případy, kdy si starší lidé penězi či dárky snaží zajišťovat pozornost příbuzných. Setkala jsem se s paní, která tvrdila, že se nediví, že za ni nikdo nechodí, protože jim nemá co dát. Říkala, že za sousedkou příbuzní chodí, protože jim vždy dá nějaké peníze a proto začala šetřit dvacetikoruny, aby pak vnučce mohla při návštěvě něco dát. Když jsem ji upozornila, že by přece za ni vnučka měla chodit jen tak, ne proto, že něco očekává, řekla, že to pochopím, až budu stará,“ vypráví terapeutka Jana Novotná, která pracovala v několika domovech pro seniory. Někteří lidé na svou snahu finančně pomáhat příbuzným, kteří o ně nejeví zájem, doslova doplácejí.
Na fenomén šetřivých seniorů se totiž zaměřily podvodnické gangy. Telefonují předem vytipovaným starším lidem a předstírají, že jsou jejich vnuci, kteří se dostali do potíží a nutně potřebují peníze. Některým lidem se zdá neuvěřitelné, že taková taktika může fungovat, že dotyčný nepozná, že nevolá jeho vnuk. Jenže někteří hodně staří či nemocní lidé opravdu naletí na fintu spočívající v tom, že jim třeba telefonuje údajný kamarád jejich vnuka. Když řekne, že ho vnuk pošle pro peníze, souhlasí a úplně cizímu člověku mnohdy vydají nemalou finanční hotovost.
„Říkáme tomu takzvaná legenda vnuk a setkáváme se s ní v poslední době často. Neznámí pachatelé kontaktují seniory na pevných linkách a vydávají se za jejich příbuzné. Takto z nich vylákají peníze, protože mnozí starší lidé by pro své příbuzné udělali cokoli,“ uvedl Lukáš Průcha z policejního prezidia. Nejčastěji takto naletí ženy, tedy babičky spořivé, svá vnoučata bezmezně milující, byť je třeba rok neviděly. Ale nemusí jít vždy o podvodníky, obrat o peníze dovedou i vnoučata skutečná.
V Ostravě byl například zaznamenán případ, kdy téměř osmdesátiletá paní dala své vnučce sto tisíc korun, aniž by o tom řekla někomu z rodiny. Prostě jí chtěla udělat radost k narozeninám. Vnučka celou tuto částku utratila za oblečení a v barech. Když se to dozvěděli její rodiče, vynadali babičce, že jim o takovém velkém daru neřekla.
„Možná jsem jim to měla říct. Ale já chtěla, aby mě vnučka měla opravdu ráda, chtěla jsem jí dát něco, co jí rodiče nikdy nedali. Však taky zírala, líbala mě, opravdu jsem ji tím potěšila. Nenapadlo mě, že je tak nezodpovědná a ty peníze rozhází. Ale co už, hlavně, že na mě bude vzpomínat v dobrém,“ vypráví dotyčná žena, která tak přišla o celoživotní úspory a žije z minimální penze, takže si nemůže dovolit ani kvalitní jídlo, ani pobyty v lázních ani cestování.
Zkrátka přežívá v malém tmavém bytě, jí nejlevnější potraviny a peníze jí tak tak stačí na léky, které nutně potřebuje. Špatná zpráva pro nezvedené a hamižné vnuky je, že šetřivých obětavých babiček ubývá.
„Zatímco ještě v roce 1991 se přes dvaasedmdesát procent českých seniorů ztotožňovalo s tvrzením, že musejí pro své děti a vnuky udělat vše, o sedmnáct let později už tento názor zastávala jen polovina,“ uvádí socioložka Jaroslava Hasmanová Marhánková.
Na jedné straně je pochopitelné, že prarodiče svá vnoučata milují a chtěli by jim udělat život co nejpříjemnější. Na straně druhé by mnohým prospělo si uvědomit, že i ve vztahu prarodič - vnouče platí, že za peníze a věci se láska koupit nedá. Nebo možná dá, ale jen na krátkou dobu.
