Fanouš Holeček je vyhlášený kliďas. Klid hraničí až s chorobným flegmatismem. Jeho žena Božena jednou uhodila trefně hřebík na hlavičku. Při jedné rodinné roztržce pravila: "Ty jseš líný se i hádat!“ Jenomže u tohoto člověka byl tento stav doplněn o bystré rozhodování za všech okolností.
Fanouš neuznává násilí v návalu vzteku. Vášní oslepený horal umlátí sekyrou soka v lásce a pak se oběsí na nejbližším stromě. Má raději Čapkova Kašpara Léna. Když mu jeho šéf zprznil milou a přivedl ji do hampejzu, Lén nezazmatkoval. Jako zedník zaměřil na lešení olovnici do spodních pater. Stačilo pak šéfa pozvat na kus řeči a olovnici upustit. A bylo vymalováno! Kliďas odmítá použití hrubého a nekontrovaného násilí. V životě nikoho nepraštil, neboť si stačil uvědomit, co by se stalo, kdyby svým činem způsobil u oběti pracovní neschopnost. Musel by pak za svůj neprozřetelný čin platit..Touto obavou omlouvá svoji pohodlnou bezkonfliktnost. Mísí se u něj tak zbabělost s moudrostí.
Svoji divnou vlastnost použil Fanouš na vojně. Jako příslušník železničního vojska sloužil u dráhy v provozu. Vojenská správa tím řešila nedostatek pracovních sil. Byla to nově vytvořená jednotka a důstojníci neměli o práci na železnici ani páru. Stačilo si vyměnit šichtu, vyfasovat přenosný režijní průkaz od náčelníka stanice a jelo se načerno domů. Vše šlo jako na drátku. Až jednou. Při jízdě do Nového Bohumína z černého opušťáku se v Přerově objevila překážka. Rukovali právě nováčci. Nádraží bylo plné rekrutů. "To je konec, všude se pohybuje lítačka. Skončíš v base!“ honí se hlavou hříšníka. Vždy tři vojáci s červenými páskami na rukávech se snažili udržovat mezi opilými mladíky jakýsi pořádek. Mezi civilisty bude vypadat jako pěst na oko. Určitě budou požadovat vycházkovou knížku. "Klid, musíš vzít rozum do hrsti!“
Najednou se u soupravy objevil důstojník s bílou páskou na čepici. Fanoušovi se rázem v mysli vybavil vojenský předpis D 33. To je přece velitel převozu! Fanouš k němu přistoupil a odehrál se tento dialog: "Soudruhu kapitáne, svobodník Holeček. Vracím se z dovolené ke svému útvaru do Nového Bohumína. Mohl bych jet ve vagonech s branci a trochu je pohlídat!“ "To je chvályhodné, soudruhu svobodníku. Vezměte si červenou pásku!“
A až do Ostravy bylo jakékoliv nebezpečí odhalení zažehnáno. Místo toho, aby se vojín bez dovolenky plížil tmou jako zloděj, stará se o zákon a pořádek. Bylo to, jako když falešný vrchní ve filmu Vrchní prchni pronásleduje s ostatními sám sebe.
A život šel dál. Každoročně řešil Fanouš nepřítomnost vánočního stromku lesním pychem. Tří sta metrů za zahradou začíná les.Mladých smrčků a jedliček byl velký výběr. A výhodou také bylo, že se s ukradeným stromkem v podpaždí vracel polem s velkou dohledností. Hajný na něj nemohl juknout ze zálohy. Tento způsob provozoval tradičně už i jeho otec. Ani jemu samému nikdy na mysl nepřišel jiný způsob opatřování vánoční nezbytnosti. Toho pozdního odpoledne odchází z lesa mladý pytlák. Ukradený stromek v podpaží. Hvízdá si tuláckou od Karla Hašlera. Za ta léta už je to několikátá úspěšná výprava. Vtom se z lesa vynoří hajný. Lesní stráž. Hlasitě křičí a mává rukama. Má psa, ale nesmí ho vypustit. Oba stojí ale na jiném kopci, odděleni v údolí polní cestou. Fanouš vezme na pomoc bystrý rozum. Rychle vyhodnotí situaci. Dochází k závěru, že není třeba prchat. Hajný jej za žádných okolností nemůže dostihnout! Nevzrušeně a svým tempem pokračuje k domovu. Lesní stráži ještě zamává. Za chvíli je za svou zahradou. A ještě sichr. Kdyby byl hajný stopařem, rozhodl se vhodit stromek do jiné zahrady. Za dobrou půlhodinu chodí Hajný v ulici dům od domu a ptá se, zdali nepřišel někdo z venku se stromkem. Odmítavou informace obdrží i od Fanouše, který se mezitím dostavil domů.
Železniční zaměstnanec Fanouš Holeček dosáhl konečně důchodového věku. Jeho vlastnosti jej uvarovaly nepříjemností. S každým se vždy domluvil, mnoho darebáků v životě nepotkal. Je docela v dobrém fyzickém i psychickém stavu. Říkává si: "Vidíš, slyšíš a chodíš, co bys tak ještě nechtěl.“ Podobné je to i s rozumem. Zatím slouží bez problémů. Ale je tu obava, aby se nepotvrdilo rčení o zástavě. Při pohledu na naše soudnictví mu totiž někdy zůstává rozum stát!
