Statistiky jsou zpravidla z pohledu čtenáře spíše nudná věc, ale když jde o statistiky týkající se dříve narozených, je to čtení radostné. Přesněji, naději dodávající. Existuje práce, ve které autoři sledují naději dožití a další údaje demografické statistiky do roku 2050. Vyplývá z ní, že lidé ve věku nad šedesát pět let budou stále početnější skupinou ve společnosti, ale zároveň v ní budou mít stále větší slovo, protože se budou dožívat vyššího věku ve stále lepší kondici.
Ale netýká se to jen lidí v této věkové kategorii, která je označována za seniorskou. Výrazně posílí i počet padesátníků. I to je dobrá zpráva, protože se jedná o lidi, kteří si už dovedou představit, co stárnutí obnáší, vidí to na svých rodičích a příbuzných. Takže, pokud budou ve vedoucích pozicích, což se dá předpokládat, může to mít na jejich rozhodování výrazný vliv. Jinými slovy, jestliže na radnici budou sedět lidé vesměs nad padesát, je velmi pravděpodobné, že se při rozhodování, jestli budovat město bez bariér a se službami pro seniory nebo stavět další dráhu pro mladé skateboardisty, přikloní k první variantě.
„Zatímco kolem roku 2030 budou obyvatelé seniorského věku tvořit téměř v polovině krajů čtvrtinu populace, v roce 2050 se budou podíly obyvatel starších pětašedesáti let v řadě krajů přibližovat k hranici téměř jedné třetiny celé populace,“ uvádí Jarmila Benešová z útvaru informačních služeb Českého statistického úřadu. A dodává: „Největší podíly seniorů budou žít ve Zlínském kraji a kraji Vysočina. Předpokládá se, že průměrný věk obyvatel ve Zlínském kraji by měl dokonce překročit hranici padesát let.“ Naopak v Praze a Středočeském kraji bude nárůst pozvolnější, protože se tam dále bude projevovat to, že tam za prací přichází mnoho mladých lidí a zakládají tam rodiny, tudíž mají malé děti.
Na druhé straně jsou právě v Praze dobré životní podmínky, takže se tam podle propočtů budou lidé dožívat vysokého věku. Zkrátka, je tam dobrá a dostupná zdravotní péče, lidé si tam za život více vydělali, jsou vzdělanější a bohatší ve srovnání s některými jinými oblastmi Čech a Moravy, kde je tradičně život tvrdší. Takže muž, který nyní žije v Praze a je mu šedesát pět let, má podle prognózy takzvanou naději dožití, jak tomu statistici říkají, dalších sedmnáct let. Pětašedesátiletá obyvatelka Prahy zřejmě bude v průměru žít dokonce přes dvacet let.
Na opačné straně této tabulky jsou lidé z Ústeckého kraje, tam má takový současný pětašedesátník naději dožití necelých patnáct let a žena necelých osmnáct let. Není snad třeba dodávat, že jde o zprůměrovaná čísla a život každého jedince se nakonec stejně ubírá jiným směrem. Ale jsou to čísla pozoruhodná, hodně naznačující. Je z nich jasné, že počet dětí a lidí v produktivním věku bude klesat. Takže to logicky vyvolává ty politiky a médii tolik omílané obavy, že na seniory nebude mít kdo takzvaně vydělávat. Že nebude na penze. Zpráva, která funguje jako strašák.
Optimisté však tyto údaje vyhodnocují jinak. Tak, že zdravý pětašedesátník je nyní v podobné pozici, jako byli jeho rodiče v pětačtyřiceti a tudíž chce pracovat, nakupovat, cestovat, normálně žít. Nečeká, že bude jen sedět u televize a každý měsíc mu přijde penze. Chce mít svůj život ve svých rukách a je schopen pro to něco udělat. Zatím k tomu v mnoha případech nemá příležitost, ale možná, že až bude seniorů tolik, že jejich vliv bude ve společnosti čím dál silnější, ty příležitosti budou. Zkrátka, tyto údaje jsou jedny z těch, na které se dá dívat i pesimisticky i optimisticky, záleží jen na tom, jak je jejich čtenář naladěn.