Zážitek roku - Zlatá Praha
FOTO: autorka

Zážitek roku - Zlatá Praha

5. 12. 2017

Každoročně mě koncem září čeká mimořádná společenská událost – mezinárodní televizní festival Zlatá Praha.  Jako žena televizního a filmového střihače mám tu výsadu a povinnost doprovázet svého muže na festivalové večery, jež bývají spojeny s projekcemi filmů, na kterých pracoval. A kdyby náhodou zrovna na žádném nepracoval, je tady slavnostní galavečer  s bohatým rautem. Galerie  významných osobností, elita umělecké Prahy. Defilé obleků, kravat, naleštěných polobotek, rób a úsměvů, stisky rukou, přátelské polibky na tváře, ať už po česku nebo po francouzsku, setkání milá a srdečná stejně jako ta škrobená a formální. Společnost uzavřená, kam se obyčejný smrtelník jen tak nedostane. Jak je to všechno hezky nalakované, napulírované a vznešené…. Aniž bych chtěla nějak znevažovat jednotlivé umělecké osobnosti, zkusila jsem se na to letošní nablýskané hemžení podívat tak trochu s nadsázkou a po svém, třeba jako ve filmovém klipu.

Byt střihače. Je 18.15, střihačova žena, říkejme jí třeba Lenka, již dokonale oblečena koná poslední přípravy na svém outfitu. Střihač, říkejme mu třeba Jindřich, sedí rozvalen u počítače a pročítá nejnovější drby dnešního dne. Na výzvy své ženy reaguje laskavým, souhlasným kýváním, že ano, že on se již již také chystá oblékat.  Vytočí telefonní číslo svého syna, říkejme mu třeba Vojtěch, aby zjistil souřadnice jeho momentálního pohybu. Synáček byl vybaven tisícikorunou, aby si před vstupem na Novou scénu Národního divadla mohl koupit kalhoty, neboť v průběhu příprav zjistil, že žádné takové kalhoty, ve kterých by mohl otce řádně reprezentovat, nevlastní. Z telefonátu se Jindřich dozvídá, že synek již prošel dvěma obchodními centry a do třetího míří. Ve 20.00 bude zcela jistě před divadlem v odpovídajícím šatu. Je 18.30 a žena Lenka začíná být mírně nervózní, neboť otec-umělec  jde do sprchy se slovy, že není problém, aby v 18.45 odcházel vysprchován, s umytými vlasy, oholen, oblečen, obut. A on to skutečně dokázal. Je 18.45 a jsou připraveni k odchodu. Jindřich však najednou ze sebe strhne rychlými pohyby oblečení a končí na záchodové míse.  Tady by asi náš umělec provedl střih, neboť to, co se dál odehrává v bytě je jaksi nad slunce jasné a není třeba dalšího popisu.

Prostranství před divadlem. Je 20.00 náš sledovaný pár dobíhá celý schvácený na místo činu. Cestu razí Lenka svým svižným vojenským krokem, Jindřich pár metrů za ní pohupuje bříškem v rozepnutém saku s telefonem na uchu: „No tak dobře, Vojťulko, tak na ten program nechoď, ono zase o tolik nepřijdeš, v podstatě je to nuda, to bude vlastně jen udílení cen, v klidu si kup kalhoty a až bude po programu, tak půjdeš na ten raut….“ Lenka koulí očima, ale nic nekomentuje. Do sálu vbíhají včas.

Sál divadla. V šumu, který se rozléhá sálem, rozdají pár pozdravů, úsměvů…. Ještě pokývnutí hlavy na druhou stranu sálu… hle, tam je Růžena, Eva, Ivan…. Tu usedá paní Havlová a kdopak je to vedle ní? Aha, ředitel Národního divadla. Dámské i pánské  voňavky se promísí, dvojice zamává ještě do objektivu kamaráda kameramana, říkejme mu třeba Honza a pak už se zhasne a „slavnostní večer začíná“ … na místě je střih.

Kavárna Nona, 22.00. Hukot jako v úle. Ze sálu sem proudí davy vyhladovělých hostů. Ale pozor, přísná kontrola vstupenek je nemine. Jindřich znovu pocítí tlak v oblasti břišní dutiny. Dá rychle pokyn své ženě a mizí na toaletě dřív než bude pozdě. Lenka nabírá laskominy z velkých mís a klade je na talířek úsporně, tedy tak, aby se jich tam co nejvíce vešlo. Šunka, bramborový salát, řízečky, roláda, cosi v aspiku, zelenina, sýry…. Podaří se jí zabrat stoleček hned na kraji s výhledem na celou plochu kavárny. Jde pro další talířek, na který nabere prvotřídní gulášek. A také trochu pečiva. Pak se vrátí pro džus a minerálku a nakonec vezme pro sebe sklenici bílého vína. Manžel stejně nepije, víno neocení, zbytečná námaha. Sedne si způsobně ke stolečku a čeká. Čeká na svého mužíčka, který sice možná trpí na WC, nicméně až se vrátí, pustí se do jídla s nebývalou chutí.  Dávno vzdala naději, že by se řídil jejími dobrými radami o tom, že když má někdo průjem, měl by si dát alespoň dva dny dietu, tedy pouze černý čaj a suchary nebo pár dnů staré pečivo.  Čeká deset minut, čeká čtvrt hodiny, čeká dvacet minut… A pak vytočí manželovo číslo. Netuší, že v tu chvíli běhá její muž po chodníku před budovou Národního divadla a řve na svého syna: „Ty debile, ty hajzle jeden, já tě roztrhnu jak hada!“ A po vzoru svého otce  tluče hlavou do zdi ve výkřicích: „Proč já, proč já, tak inteligentní člověk, mám takovýho blbce!“  Důvod jeho počínání je prostý. Po návštěvě WC šel vyzvednout syna na recepci, jelikož jej pořadatelé odmítli  vpustit z důvodu nevhodného oblečení. Vojtíšek má  totiž na sobě  tepláky.

„Kde máš kalhoty?!“ udiveně vyštěkne Lenka, jakmile je oba spatří. Místo syna hovoří otec. Pointa je prostá. Cestou po obchodních centrech mu někdo ukradl peněženku. Synek tedy nemá ani peníze, ani doklady  a přirozeně ani kalhoty. Otec, už zklidněný,  usedá k dobrotám, které žena z nudy z poloviny zbaštila a „mistr Teplák“ odchází pro řízeček.

Sotva střihač Jindřich pozře pár soust dobrého gulášku, přistane na stolečku kamera a za ní rozesmátý kukuč Honzy, kameramana a režiséra v jedné  osobě. Je tady dnes pracovně, točí reportáž z festivalu. A za jeho ramenem vykoukne tvářička Honzovy  půvabné mladé asistentky, říkejme jí třeba Lucinka.

„Kurňa, mám hlad jak sviň“, spustí Honza svým typickým severomoravským jazykem, „je tady něco k jídlu? Nemůže v tomto ohledu najít lepšího průvodce než je  Jindřich. Ten si pro jistotu jde přidat. A tak zatímco pánové se zabývají gurmánskou problematikou, Lenka už se fotí s Jarkem Nohavicou a taky s paní Beňačkovou a ještě by chtěla foto s Vlastíkem Harapesem a tak hustí do Růženy, aby je seznámila, už se štěbetá, jak ten rok rychle utekl, ale navzdory času jsme všichni čím dál tím krásnější a dobře vypadáme.  Tam, kde se sejdou alespoň  dva televizáci, je jasné, že za chvíli jich tam bude víc. Kolem Jindry a Honzy už je hlouček, k malému stolečku se přisouvá židle za židlí a už se to točí, už se to roztáčí. Lucinka si připadá jak na tenise, jedno podání ruky střídá druhé: dramatik, ředitel, podředitel, náměstek, režisér, dramaturg, Hubeš, Rubač, Čipera, či jak se vlastně všichni  jmenují, prý jsou slavní… ve vlasech už mají sníh, ale v očích stále jiskru a jistotu Don Juanů,  trochu zatáhnou bříška a jsou tu postavy sportovců a ten, který kašle na postavu, to dohání inteligencí a vtipem. Mladinká asistentka  mlčí. Mlčí a pozoruje. Pohledem těká z jednoho chlápka na druhého. O čem si to tady ti staříci vyprávějí? No přeci o tom, jaké to kdysi v Televizi bylo. Jak to chodilo, když oni ještě byli mladí a učili se od těch, kteří už dnes  nejsou mezi námi. O tom, jak tehdy bylo všechno lepší, poctivější, v něčem těžší a v mnohém snadnější a jak oni všechno dělali líp…

22.35. Sklenky na stole přibývají, hovor se mění.  Život přece není jen práce, ne, kamarádi? Začíná boj o Lucčinu pozornost. Don  Juan Hubeš krouží kolem dívčiny židle jako jestřáb a ukazuje v mobilu   fotografii z devětaosmdesátého, kde jako mladý jinoch bojoval na barikádách,  bedlivě pozorován kolegou Rubačem, který dává k dobrému historku o tom, jak před mnoha lety na jakémsi důležitém zasedání zneuctil kolegu režiséra tím, že mu zlil vínem  oblek od Armaniho za třicet tisíc a tím ho totálně znemožnil.  Režisér Čipera obhajuje svůj někdejší vstup do KSČ a náš střihač Jindřich, dříve než musí za krutých bolestí opět navštívit onu místnost, vykřikuje, že když mu bylo znemožněno žít v komunismu, chce alespoň vstoupit do Božího království.

24.00. Lucinka na sebe neokázale přítomným pánům prozrazuje,  že je sportovkyně. Hokejbalistka.  Zatímco Rubače s Hubešem zajímají pravidla této kolektivní hry, včetně podrobného popisu dresů, Čipera zařve: „Proboha, co to je za pseudosport?! A tohle já si platím ze svých daní?!“ Následuje výčet dalších, dle jeho mínění, slabomyslných sportů a polekaná Lucie, čerstvá mistryně světa, už zase raději mlčí.

00.20. Don Juan Hubeš vyklízí pole a vydatně se loučí, zejména s Lucií, dávaje jí rady do života, spokojen sám se sebou i s tím, jak na dívčinu zapůsobil.

01.00 Kavárnou Nona se rozezní hudba, čehož hbitě využívá ředitel Rubač a vyzve půvabnou asistentku k tanci. Teď přichází jeho chvíle. Jindřich riskuje další úprk na toaletu, ale přesto vyzve svoji ženu též. Kdo pak má doma poslouchat ty řeči! Lucie občas vyšle zoufalé pohledy ke svému chlebodárci, ale ten se usmívá a vesele diskutuje s poloopilým Čiperou. Lenku naštěstí brzy začnou tlačit nové lodičky, Jindřich je vysvobozen a může si na svůj talířek naložit další porci papáníčka.  Žena ho spraží pohledem zvaným vražďák a jde si nabídnout další sklenici vína.

03.00 Kavárna Nona je poloprázdná. Personál odklidil poslední zbytky nádobí a hlouček  přátel se sbírá k odchodu. Honza nabízí kamarádům odvoz.  Cestou k autu omílá Rubač svou teorii o tom, že  by se Lucince  pohodlněji sedělo s ním vzadu, ale ta hbitě usedá vedle řidiče. Rubač tedy musí vzít za vděk Lenkou a Jindřichem, který podivně zmlknul. Vypadá to, že přemýšlí hlavou, ale ta se jen zoufale snaží zkrotit myšlenky břicha, místy hlasité.

„Budu muset vzít benzín,“ ohlásí Honza.

„Jasně, hele, já to platím, jo, Honzo, já to platím, protože víte vy, kolik já vydělávám?, holedbá se Rubač, neustále naklopen na přední sedadlo, „Hele, nechci se chlubit, ale já asi vydělávám tak nějak z vás nejvíc, tak já to platím…“ U benzínové pumpy bleskurychle vyběhne z vozu a hrne se k pokladně. Záhy se potupně vrací zpět. Platební karta zůstala doma. A nejen ta jeho. Karty všech přátel dnes odpočívají v klidu domova. A stejně tak jejich hotovosti. Jediná, kdo u sebe kouzelnou kartičku má, je studentka Lucie. Z její chudičké hotovosti tedy  zmizelo pětikilo a z tváře úsměv i nadšení. Páni ředitelé, styďte se!

03.40 Autíčko zastavilo v ulici Štětínská a vyplivlo do noci střihače Jindřicha a jeho ženu Lenku. K domu to mají už jen pár kroků, jen co by kamenem dohodil, když tu se Jindřich napřímí jako voják, zadrží dech a podivně se šourá… Žena se po něm otočí a vidí zoufalost v jeho očích. „No, a je to v „P“, pár teček, že jo, TEĎ jsem se po….“

04.15 Lucinka dál sedí na sedadle vedle svého šéfa. Odolala nejen náporům, které na toto sedadlo byly kladeny tělem pana ředitele Rubače, ale i náporům jeho slov. Nenechala se nachytat na sbírku motýlů ani archivních vín,  odmítla pobyt v jeho finské sauně, ba dokonce nechala si ujít i skvostný výhled na Prahu z jeho stylové pracovny. Lucinka je totiž generací Zet,  kterou jen tak někdo neopije rohlíkem, ani tím archivním vínem a zavírající se dveře uměleckých veličin ji nechávají naprosto chladnou. Otočí se na Honzu s bezelstnou otázkou: „Hele, a kdo je to vlastně ten Rubač s tím Hubešem?“ Honza jí ve stručnosti velikost jejich osobností vysvětlí.  Do nastalého ticha se ozve: „ A to pětikilo z něj ale dostanu!“

Auto sviští po dálnici směrem na Mnichovice. Za chvíli začne svítat nad Prahou, která zatím  ponořena do hluboké tmy ještě chvíli zůstane poprášena zlatým pozlátkem…

Můj příběh Zážitek roku 2017
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?