Nemám pocit, že bych prožila nějaký úžasný zážitek v roce 2017. Byl to rok, kdy jsem byla jako na houpačce. Jednou dole a to doslova, když jsem spadla a zlomila si rameno, jednou nahoře, když mi moji věrní posluchači děkovali za rok čtení. A tak to bylo po celý rok.
Ale nedá mi to a chci se s Vámi podělit o střípky z tohoto roku.
V říjnu jsme byli v Brně na vojenské přísaze. Byla jsem dvacetpět let zaměstnána u armády, takže vojenských přísah jsem několik zažila. I když ne zcela dobrovolně.
V čem byla tato jiná? Za prvé celou dobu přísahy lilo jako z konve a za druhé, a to je to podstatné, mezi přísahajícími vojáky byla i má milovaná vnučka.
Po přísaze jsme se vydali na oběd do Krčmy u sv. Václava. Náladu jsme měli skvělou, nevadilo, že venku pořád prší, nevadilo, že na jídlo jsme čekali děsně dlouho a obsluha stála za starou belu. Bylo nám spolu dobře. Při placení nám servírka (a zřejmě také majitelka hospody) dala slevu, právě za ty výše uvedené nedostatky. Měla prostě Den blbec nebo chcete-li Černý pátek, a dobře si toho byla vědoma.
Z Brna jsme se rozjeli všemi směry, my do Zlína. A až tam jsem zjistila, že jsem v hospodě nechala deštník. Moc mě to mrzelo, byl to dárek k loňským vánocům a byl moc pěkný. Našla jsem si číslo na internetu a do Krčmy zavolala. Byla jsem ujištěna, že tam na mě deštník počká třeba rok.
Po čase mi zazvonil telefon. Ozval se můj deštník ústy paní servírky. Když jsem paní vysvětlila, že se do Brna hned tak nedostanu a vnučka nějak pořád nemá čas se tam zastavit, domluvily jsme se, že mi deštník pošle poštou a v sms mi pošle číslo účtu a výši částky poštovného.
Pak jsem odjela do nemocnice na operační zákrok. Jenže moje tělo se postavilo na odpor, prý už toho bylo letos dost. Tlak mi stoupá jak pára z papiňáku. Když mě konečně o půl druhé vezly sestřičky na operační sál, nikdo netušil, že budu během necelé půlhodiny zpět na pokoji.
Ležím na operačním stole, na tělo mi připínají všelijaké sondy a nevím co ještě, kolem mě to pípá a bliká. Lékařka mi slibuje, že za chvíli budu spát jako mimino, a pak mi změří tlak a všechno je jinak. Můj tlak podpírá strop na operačním sále, 215/90. Další měření, žádná změna, tlakoměr je v tom nevinně. Že by ten hezký mladý doktor, který mě konějšivě hladí po ruce? Prý nejsem první ani poslední. No bezva, já musím mít prostě všechno!
Druhý den, tlak netlak, pádím na vlak jako fretka a pak fičím s Aloisem Nebelem domů. Ale ne, s žádným chlapem, co vás nemá, Alois Nebel je jméno vlaku. V Ostružné jsme s Lojzou plnou parou vjeli do zimní pohádky, je modrobílo, je nádherně. Jsem doma. Jeseníky krásné, Jeseníky mé.
Doma mě čeká překvapení. Balíček z Brna. A v něm můj krásný ježíškovský deštníček z Tchibo.
Avšak žádná sms, kam poslat peníze za poštovné. Volám do Brna a paní mi říká, že to nemám řešit, že to je v pořádku a ať to beru ještě jednou jako omluvu.
Nic moc úžasného jsem v tomto roce nezažila, byly to jen samé maličkosti. Jednou bolely a jindy zase hřály. A jak jste na tom byli vy?