Blíží se Vánoce. Je mi osm a už vím, že žádný Ježíšek dárky nenosí. Že to kupují maminka s tatínkem, ale jen ti, kteří mají peníze. My jich máme málo, proto i dárků pod stromečkem bude málo.
Ve třídě už stojí nazdobený stromeček. Je ověšený bonbony v barevných papírcích. Ale je v nich jen sádrový odlitek z formičky, jeden jsem tajně odbalila. Ptala jsem se maminky, jestli budeme mít na stromečku taky čokoládovou kolekci, jakou měli loni u tety a směla jsem si jeden bonbon utrhnout. Jé, ten byl dobrý! Prý ne, kolekce je moc drahá. Tak tam zase budou viset oříšky zabalené ve staniolu.
Na pionýrskou vánoční besídku mám přinést dvě koruny, ty mi ale maminka nemůže dát. A já bych tak chtěla na tu besídku jít. Maminka řekla, že si můžu vydělat sběrem starého papíru. Dvě koruny, to je deset kilo sběru. Už druhý den chodím od bytu k bytu a škemrám o staré noviny. Někde mi to dají pěkně svázané, někde mi dají jen hromadu a svazuju si to ve sklepě sama. Sousedka u nás na patře mi to dala aspoň v papírové krabici, jůůů, zas mi přibyde nejméně kilo. Obal od vánoční čokoládové kolekce je nějaký vysoký. Po rozebrání krabice v údivu hledím na plato narovnaných barevných čokoládek. Ona je dvoupatrová a sousedka si toho spodního dílu nevšimla! Utíkám radostně s nálezem domů a překotně líčím, jak jsem k čokoládovému pokladu přišla.
Maminka ale mou radost nesdílí, zvoní u sousedky a nález vrací. Překvapená sousedka vezme krabici, nevěřícně ji obhlíží, chvíli váhá a pak mi ji podá, že si ji můžu nechat, když jsem si ji mezi papíry našla. Hurá, poprvé budeme mít na stromečku pravou čokoládovou kolekci!
