Možná, že tenhle můj zážitek se může zdát mnohým lidem malicherný, ale mně to nedá, a proto o něm píši. Ani nevím, jestli je smutný nebo k pousmání. To ostatně posoudí čtenáři sami.
Určitě to pochopí ti, co mají rádi kytky a radují se z každého nového výhonu a potom i květu. Před 15ti lety jsme se nastěhovali do nového bytu s velikou terasou. A to byla pro mě velká výzva. Pomalu a jistě jsem osázela každý volný kout rostlinami. Psí víno, rakytník řešetlákový, zimolez japonský a velká kroucená vrba. To všchno mi tam rostlo a dělalo radost nejen mně a manželovi, ale i pohled z ulice byl moc pěkný......
Letos jsem si u Chládků na Veleslavíně zakoupila sazenici křivouše. A když se mi začal rozrůstat tak, že i zakořenil v omítce a dělal novostavbu lidštější, přišel letošní podzim. A s ním i nařízení, že nám budou opravovat dlažby a že musíme všechno na terasách i balkonech odstranit. Všechno, co se dalo zachránit, jsme přestěhovali do ložnice a ten zbytek jsem musela nemilosrdně zlikvidovat. Ani si nepřejte vidět ty slzy bezmoci a vzteku, co se mi koulely po tvářích. No nic, říkala jsem si. Nedá se nic dělat.
Ale pak přišlo to,co mě fakt dostalo. Z celé té veliké rekonstrukce bylo to, že nám jen ty dlaždice zvedli, ometli ze všech stran a pak je vrátili zpět. A jako bonus nám natřeli zeď pod parapetem, kterou jsem v létě vymalovala sama. A navíc mi řekli, že jsem nic likvidovat nemusela, že víc dělat nebudou.
No, přátelé, bylo to minimálně na mrtvici. Teď je zima a já opět dostala chuť na jaře něco nového zasázet. Snad už nikdo nepřijde s tak blbým nápadem jako ti pracanti v létě.