Další statistiky potvrdily to, o čem se už delší dobu mluví. Přesněji, to, co říká například ekonom Jan Švejnar, který tvrdí: „Povoláním budoucnosti bude péče o staré lidi.“ Nepředstavujme si teď však pod touto větou zástupy pečovatelů starajících se o nemohoucí stařečky. Pojem péče o staré lidi má i úplně jinou podobu a ve vyspělých zemích už dostává konkrétní obrysy. Tady je několik příkladů ze světa z poslední doby.
Společnost CAR zabývající se výzkumem byznysu s automobily z německého Duisburgu zveřejnila zprávu, podle které si nyní v Německu nejčastěji kupují nová auta lidé, kterým je nad padesát let. Padesátníci a starší kupují více než polovinu všech nových aut v Německu. Naopak mladí lidé ve věku pod třicet let jen sedm procent, mnohem častěji volí ojetiny nebo na auto vůbec nemají, případně po něm netouží. A na českém trhu začíná být situace podobná.
Společnost Harley-Davidson zveřejnila, že i mezi jejími zákazníky ve světě výrazně přibyli lidé starší. Dokonce eviduje, že si její motorky nyní kupují osmdesátníci. Bohatí senioři si zkrátka plní sny. Jistě, mnoho lidí, kteří přemýšlejí, jak z penze uhradit nájem a náklady na běžný život, si při těchto statistikách mohou klepat na čelo a trochu se zlobit, ale je dobré tato fakta znát. Svědčí o tom, že se čím dál více obchodníků a reklamních stratégů zkrátka musí zaměřovat na lidi ve věku nad padesát a to je prospěšné všem starším lidem, nejen těm, kteří se rozhodují, zda si koupí luxusní motorku nebo luxusní auto. Ono se to totiž projevuje i ve věcech ryze jednoduchých, praktických, které se týkají všech.
Například automobilka Ford předvedla novinářům, jak její vývojáři a technici zkoumají, jak dělat nová auta, aby byla co nejvíce uživatelsky příjemná starším lidem. Probíhá to tak, že pracovníci se oblékají do speciálních skafandrů, které navozují dojem, že jsou staří. Člověk se v takovém oblečení cítí jako člověk vyššího věku trpící určitými neduhy. Skafandr způsobuje, že se jeho nositel hůře pohybuje, hůře vidí, že jeho ruce nejsou tak obratné jak bývaly. Lidé vymýšlející nová auta tak mohou snáze pochopit, jak se cítí řidič vyššího věku. Co potřebuje, co mu zjednoduší život. Třicetiletý mladý muž si tak najednou uvědomí, jaké to je řídit auto, když hůře slyší a když není schopen bryskně reagovat a snaží se pak nový typ automobilu navrhovat tak, aby se mu obsluhoval co nejjednodušeji. Není to hra, je to další velice důležitý signál, že lidé ve věku padesát a výše tvoří sílu, kterou společnost čím dál více bere. A z pohledu obchodníků i čím dál více potřebuje. Zkrátka, je to přesně tak, jak říká socioložka Lucie Vidovičová: „Mnozí lidé si stále ještě představují, že senioři poslouchají dechovku, jenže do seniorského věku se dostala generace, která poslouchala Beatles.“
Jenže to jde ještě dál. Pokud bychom za seniorský věk označovali věkovou kategorii 55 plus, což různí obchodníci nebo například cestovní kanceláře nyní běžně dělají, v České republice se často jedná o lidi, kteří v devadesátých letech začali podnikat, jsou živnostníci nebo se jim podařilo vybudovat úspěšné firmy. Celý život dřeli, vráželi čas a peníze do jejich rozvoje a teď, pokud byli úspěšní, si chtějí užívat. Například šedesátiletý Vladislav z Ostravy říká: „V devadesátých letech jsem založil se ženou účetní firmu. Neznali jsme víkendy, dovolené. Postavili jsme dům, drželi na studiích tři děti. Teď jsem firmu prodal a chci si utržené peníze užít. Koupil jsem si krásné auto, veterána, o kterém jsem snil. Syn vypadá naštvaně, myslel si asi, že bych měl v první řadě koupit auta dětem a vnukům. Ale ne, ať se starají sami o sebe. My teď jedeme se ženou do Dominikánské republiky a máme další plány na cestování. Můžeme si to dovolit. Nikdo nevidí, že jsme celá devadesátá léta pracovali, deset let nebyli u moře, na horách. Dnes každý vidí jen to, že máme peníze, ale my víme, co za nimi je. A poslední fázi života chceme prožít tak, abychom nelitovali ani jediného dne.“
Zdá se, že Vladislav je šťastnou výjimkou, ale není to tak. Takových lidí je hodně a nemusí jít samozřejmě jen o lidi takto velmi majetné. Mnozí si na své záliby a cestování s obtížemi šetří, ale přesto si je dopřejí raději, než by šetřili pro děti a vnuky.
„Dali jsme staré auto mladým a my jsme si koupili do penze nové,“ vypráví třiašedesátiletá Karla z Prahy. „Moje téměř devadesátiletá maminka mi řekla, že jsme měli koupit nové auto dceři a my dožít s tím starým. Uvědomila jsem si, jak jinak uvažuju. Maminka a její generace žila v přesvědčení, že staří lidé už nic nepotřebují, že se má stále pomáhat mladým. Používá často slovo dožít. Nesnáším to slovo. Co to je? Já říkám, že život je třeba prožít ne dožít,“ vysvětluje.
Tak na závěr ještě jeden údaj, který proběhl tiskem. Společnost Apple zjistila, že ve Spojených státech nejvíce za její výrobky utrácejí muži ve věku nad šedesát let. Zavládlo v ní zděšení. Ano, Apple, to je přece značka, která cílila výhradně na mladé, její stratégové mysleli, že jsou značkou teenagerů, celebrit a mladých manažerů. A tak firma rychle změnila strategii a začala se zajímat o to, jak přilákat ještě další starší zákazníky.
