Ta otázka zajímá psychology, ale i většinu lidí, kteří měli to štěstí a dožili se vyššího věku v partnerství. Ty, kteří nejsou ovdovělí, rozvedení, zkrátka single. Protože na jedné straně je fajn trávit období vyššího věku s partnerem či partnerkou, na druhou stranu takové dlouholeté soužití přináší pořádně otravné situace. A tak je často slyšet věta: Jako by to byl někdo jiný. Ze starostlivosti se stává mentorování. Ze spořivosti lakota. Z péče o své zdraví hypochondrie.
Ano, vlastnosti, které jsme měli celý život, se ve vyšším věku nemění, jen se zvýrazní. Ne vždy je to příjemné pro okolí. „Manželka byla vždy úzkostlivá a viděla problémy i tam, kde nebyly. Ale v poslední době mám strach o její duševní zdraví,“ vypráví pětasedmdesátiletý Vojtěch. „Neustále komentuje to, co vidí ve zprávách. Má strach z uprchlíků, z války. Nedávno měla jít s kamarádkou do divadla na večerní představení a odřekla to. Zdůvodnila to tím, že by se musela vracet domů až večer a v ulicích už není bezpečno, když je Evropa plná migrantů. Je už téměř paranoidní a má strach z věcí, které neexistují,“ dodává Vojtěch, který se ženou žije v malém městě ve Zlínském kraji, které patří k nejbezpečnějším v zemi a kriminalita je tam mizivá. Jenže jeho žena podlehla v pětasedmdesáti letech jakémusi strachu, který ji ovládl. Když se tomu Vojtěch diví, jeho děti mu říkají, že maminka taková přece byla vždycky. Přehnaně opatrná, úzkostlivá se sklonem k mentorování a takzvanému malování čerta na zeď. „Jenže to nebylo tak vyhrocené, takže jsem to tak silně nevnímal,“ podotýká Vojtěch.
„Povahové rysy se ve stáří mnohdy zvýrazní. Nepočítejme s tím, že pokud nás na partnerovi něco štvalo, ve vyšším věku se to změní k lepšímu, přestane nám to vadit. Mnohdy je to právě naopak,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. Zároveň se však někteří lidé věkem mění takovým způsobem, že jejich okolí připadají naopak lepší, milejší. Tedy, nemění, jen se zvýraznily jejich kladné vlastnosti. „Manželka byla vždy puntičkářka posedlá úklidem a čistotou. Někdy mě to štvalo. Bývala učitelka, a tak doma v podstatě velela,“ vypráví jednaosmdesátiletý Ivan. „Nedávno prodělala těžkou nemoc, já mám taky řadu zdravotních problémů. Uvědomil jsem si, že už tak netlačí na pilu. Že už vůbec nic neříká, když neodnesu z obýváku hned talířek nebo když nejsou polštářky na gauči natřepané. Tuhle jsem dokonce řekl, že vytáhnu vysavač, a ona mi na to řekla, ať na to kašlu, že si raději půjdeme sednout na zahradu. Že vždy chtěla, aby náš vztah a domov byl dokonalý, a teď jí došlo, že dokonalý je. Protože kdyby nebyl, nevydrželi bychom spolu tak dlouho. Když to říkala, byl jsem téměř dojatý k pláči,“ říká Ivan.
Americká profesorka psychologie Laura Carstensenová tvrdí: „Starší lidé snáze vyjdou i s lidmi extrémních povah, mají vyšší emoční stabilitu, prokazují vyšší míru empatie. Nepředstavujme si pod pojmem starý člověk nespokojeného mrzouta, naopak. Samozřejmě platí, že pokud měl někdo vlastnosti, které se dají označit jako negativní, nevymizely, ale projevují se dál. Ale neplatí, že se z pozitivně smýšlejících lidí automaticky stávají bručouni.“ Přesto psychologové radí při rozhodování o společném soužití představit si, jaký bude partner či partnerka třeba za dvacet či čtyřicet let. Že si něco takového představit nejde? Ale jde. Jasně, že je to hra, nikdo nemůže vědět, co člověka ovlivní, co zažije a jak to změní jeho názory a priority. Ale jestliže je někdo žárlivec, je velmi nepravděpodobné, že žárlivcem přestane být. O čemž by mohla povídat jistá sedmdesátiletá dáma z Ostravy.
Před třemi lety ovdověla. Ovšem až do manželovy smrti měla doma peklo pokaždé, když chtěla jet s přítelkyněmi na chalupu nebo na výlet, který byl delší než jeden den. Její manžel totiž zastával názor, že žena má spát doma. Že se nehodí, aby vdaná žena nocovala někde jinde. Takže byl naštvaný pokaždé, když byla pár dnů s kamarádkami v Beskydech, dokonce mu vadilo i to, že občas přespala u své sestry. Telefonoval jí, ověřoval, zda je opravdu tam. „Kamarádky mi říkaly, že mám být ráda. Že je to hezké, když mě po více než čtyřiceti letech manželství má rád a žárlí. Jenže to bylo peklo. A nejhorší na tom je, že jsem si vždycky vzpomněla na moji mámu, která říkávala, že si toho žárlivce nemám brát, protože lidské vlastnosti se časem jen zvýrazní. Říkávala, že jednou mi jeho žárlivost, která mi kdysi imponovala, bude ztrpčovat život. A bylo to přesně tak,“ vypráví dotyčná.
Takže je to vlastně téma, které by mělo zajímat lidi mladé, kteří si teprve partnera či partnerku vybírají. Pro ty, kterým se už doma starostlivá hospodyňka změnila v diktující megeru nebo zamilovaný rytíř v žárlivého despotu, už nezbývá, než si říct: No jo, když mně se právě ty jeho (její) vlastnosti, které mě dnes štvou, kdysi tolik líbily.
