Nadpis je zavádějící, já psa nemám. Aspoň ne živého. Živého má moje dcera, a už hodně starého. Přišla k němu takovým zajímavým způsobem. Tak před patnácti lety jela v tramvaji a jedna paní vezla "na injekci" štěně, protože bylo hluché. Slovo dalo slovo, paní ušetřila za injekci a má dcera vystoupila z tramvaje s hluchým psem. Když se jí narodil syn Matěj, stala se z těch dvou nerozlučná dvojka.
Proto Matýsek miluje všechny psy a taky má spoustu psů plyšových, s kterými spí. I já koupila nedávno Matějovi jednoho velkého měkkoučkého psa. Ale nepotáhnu mu ho do Prahy, je to pes maxipes, co měří asi jako moje půlka.
Tím, prosím myslím, půlku těla na výšku...i když i ta jiná půlka by mírou psovi odpovídala. Nechám psa u nás, až zas vnouček přijede, tak mu ho půjčím. Já si ho totiž přisvojila. Já vím, jsem infantilní. Od léta spím s různými plyšovými potvůrkami. To bylo tak. Byl tu plný pytel plyšáků a v létě Matěj přebral, s čím bude spát, a zbytek nechal, prý pro mne. Tak jsem různá kuřátka a medvíďátka nastavěla k sobě do postele a Matěj byl nadšený, že taky spím s plyšáčky. Ti v posteli zůstali a teď k nim přibyl i maxipes. Zatím nemá jméno. Říkáme mu avatar. My máme s miláčkem oddělené ložnice a máme to spolu domluvené tak, že když je jednomu smutno, zajde za tím druhým. A miláček začal říkat, že za mnou chodit nemusí, že je převtělený do toho psa, že to je takový jeho avatar. Tak spím s avatarem a mám si myslet, že spím s ním :-) Ale já jsem všemi mastmi mazaná, a tak jsem vzala psa a přivedla ho k miláčkovi, že potřebuje školení, jak mne má pohladit. A pan lektor se učně ujal a už jsme byli na několika lekcích. Chodím po obědě spát a vždy zdůrazňuji, že máme s avatarem svou důvěrnou chvilku, ať nás nikdo neruší. Miláček na hru přistoupil a dnes naši chvilku zdokumentoval. Tak mne vidíte, jak si po obědě užívám s miláčkem!
