Jak to bylo na Štěpána

Každý rok to bylo téměř stejné. Druhý vánoční svátek, 26.prosince, jsme se s tatínkem po snídani oblékli do svátečního. Tatínek si vzal k svému zimnímu kabátu ještě nezbytný klobouk, byla-li zima, potom i klapky na uši, rukavice, obul si  boty, na ně připnul psí dečky a čekal, až se mamince podaří mě obléknout, jak se ten den patří. Byl to přece den sváteční a tehdy se na to dbalo. Když jsem byl hotov a řádně přistrojen, maminka povídá: “ Tak a můžete jít na koledu. Fančo, řádně se chovej a pořádně koleduj “.

Ten den, se totiž chodilo koledovat. Jistě znáte koledu, která začíná slovy: “Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně..atd.“. Tak tahle koleda tenkrát zněla téměř po celém městě. První zastávka bývala u „ babi “ Fialové. Ne, to není hrubé oslovení, naopak, paní Fialová byla velice ráda, že jsem jí říkával „ babí “. Fialovi bydleli v baráku, ze kterého jsme se odstěhovali před vánocemi v roce 1943, takže jsme šli vlastně „ domů “. Tím chci říct, že jsme tam znali všechny lidi, co tam bydleli. Když jsem odkoledoval, dostal jsem jablíčko, nějaké cukroví a jiné sladkosti. Tatínek, to jsme již byli posazeni v kuchyni, popřál krásné svátky a dostal pro zahřátí kořaličku, štamprdli, jak jsem říkával. Já jsem si prohlížel jako každý rok betlém a svojím “jéje“ jsem potěšil Irču i Vaška, kteří měli radost, že se mně líbí! Před odchodem jsem si všimnul, že pan Fiala nalil tatínkovi se slovy: “ Tak, Lojziku, ještě do té druhé nohy “ další štamprdličku kořaličky. Oblékli jsme se a pokračovali v hodování. Všiml jsem si, že tatínek si už nenasadil klapky na uši.

Někdy jsme ještě cestou dolů po schodech byli pozváni koledovat k Červinkům, kteří bydleli v bytě pod Fialovými. Tehdy lidé čekali na koledníky a byli rádi, když je mohli podarovat. K Brychům, kam jsme teď měli namířeno, to byl od Fialů kousek. Paní Brychová nás už vyhlížela a vítala nás slovy: “ No, to jsem ráda, že k nám zavítal koledníček “. Samozřejmě jsem spustil svoji „ Koleda, koleda, Štěpáne…“. Koleda, teď myslím to, co jsem vykoledoval, ta byla již přichystána a sestávala z jablíček, křížal, cukroví, bonbonů a nevím už, jakých jiných dobrot. Zatímco paní Brychová se starala o mě a nosila mně všelijaké pamlsky a na zahřátí, jak říkala, teplý čaj, pan Brycha, jak mu říkala maminka „ Ferda “, on se totiž jmenoval Ferdinand, tak ten se staral o tatínka. Schylovalo se k polednímu a to byla doba, kdy jsme se museli zvednout, neboť maminka nám nakázala, abychom byli v poledne doma, aby nemusela, jak dodávala, to jídlo dvakrát ohřívat. Tatínek s panem Brychou dokouřili svoje doutníčky, ťukli si posledním štamprdlátkem, já jsem do sebe nacpal poslední vanilkový rohlíček, rozloučili jsme se slovy tatínka: “Tak za rok nashledanou “ a vyrazili jsme k domovu.

Cestou od Brychů jsem si všiml, že tatínek nemá nejen klapky na uších, ale ani rukavice. Doma nás přivítala maminka, která měla radost, že jsme doma a že jsme došli v pořádku, hlavně tatínek, já jsem se pochlubil, co jsem všechno vykoledoval, tatínek se ani moc nechlubil a zasedli jsme ke svátečnímu stolu. Tak takové to bývávalo u nás na Štěpána.