Vážení přátelé a čtenáři portálu i60,
dlouho jsem se rozmýšlela, zda mám vůbec něco psát, protože rok 2017 byl pro mě tím rokem, ve kterém jsem měla více zážítků negativních, ale našlo se i pár pozitiv, tak ty bych vyzvedla.
Hned v lednu měla naše malá pravnučka první narozeniny, zúčastnili jsme se jejich oslavy, z Emmičky máme velkou radost.
V březnu zemřela v mladém věku neteř, dcera mého zesnulého bratra. Od května do listopadu pobýval můj manžel z různých důvodů po nemocnicích. Vše spělo k operaci srdce, která byla velice náročná, jak pro něho, tak pro samotné lékaře. Protože jsem invalidní, sama bych nezvládla cestu do nemocnice vlakem či hromadnou městskou dopravou. Každý den mě někdo z rodiny odvezl za mužem do nemocnice, hlavně syn, dcera, ale i vnuk a snacha. Jel ten, kdo zrovna mohl či měl volno. Do nemocnice doprovázela pradědečka i malá Emma, která mu zlehčila těžkou situaci, ale nejen jemu, i dalším pacientům, kteří v té chvíli byli v podobné situaci, svým dětským šarmem dokázala rozesmát i babičky, které se odpoutaly od svých tísnivých myšlenek. Vnuk, který žije v Irsku, mě každý den atakoval, jak je dědovi, a nabízel svou případnou pomoc.
Já si v té chvíli uvědomila, jakou sílu má rodina, která se dokáže v těžkých situacích stmelit, prostě mě nenechali, jak se říká, ve štychu. Manželova operace se konala začátkem listopadu, domů přišel asi za tři týdny. Na návštěvách v nemocnici jsme dostávali různé zprávy, ale většinou to nebyla žádná veselice, ale každý pokrok nás všechny potěšil. Manžel byl doma zhruba týden, já byla pozvána od domácího vnuka do tanečních na závěrečnou. Nechtěla jsem tu manžela nechat samotného a prvotně odmítla, ale druhý vnuk domácí, kterému se do tanečních nechtělo, se nabídl, že mi dědu ohlídá, 14letý puberťák to vzal vážně, a já mohla mít zážitek, který jsem viděla naposledy před 28 lety, když chodil do tanečních syn. Ještě trochu rozpolcená jsem si vyjela, ale byli jsme domluveni, že budeme všichni na telefonu, kdyby něco.
Vnuk s dědou to zvládli dobře, a mně bylo umožněno tu nádheru vidět na vlastní oči. To byl opravdu zážitek.
Pak přišlo 50té výročí od naší svatby, zlatá svatba, trochu jsme si to s mužem užili, ale i ten den nás provázely samé zádrhely. Oficiání oslava je ale odložena, snad bude společně s mými kulatinami, které se kvapem blíží.
Trápila mě i jakási viróza, ale o tom snad ani nechci psát, a po náročném podzimu, těsně před Vánocemi, se přitížilo i mým nohám, sice jsem něco upekla, starší vnuk domácí mi pomohl i částečně s úklidem, ale den před Štědrým dnem jsem už pomalu padala na ústa. Na Štědrý den jsem sice připravila s přehledem i večerní menu, ale už jsem cítila, že to nepůjde. Večeřeli jsme, jako každý rok s rodinou syna, ale když se rozdaly dárky, tak jsem se musela omluvit, už jsem prostě nemohla ani sedět. Další dva sváteční dny jsem strávila naležato a bylo mi dost ouvej. Sice jsem uvařila, ale toť vše.
Dnešek se zdál o trochu lepší, tak peru, vařím a podobně. Sice pořád unavená, ale šťastná, že mám kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout. Hřeje mě ta myšlenka, že nejsem sama na světě.
Ještě píši, vtom mi zazvonil telefon, byl to vnuk mé švagrové, která prý prohrává svůj boj s těžkou nemocí. Byly jsme půl století jak sestry. Proboha, ono to letos neskončí? Píši a tečou mně slzy....
Tak ta "závěrečná", to bude ten největší zážitek letošního roku.
Přeji všem krásný, milosrdný rok 2018, přeji hodně zdravíčka všem lidem dobré vůle.
