Nastoupila jsem do vozu městské hromadné dopravy. Jako jiné všední dny a jako mnoho dalších lidí jsem jela do práce. Všichni byli zamlklí, možná je překvapilo nevlídné počasí, možná se nerozešli v pohodě se svým protějškem. Já jsem si v duchu představovala, jak začne můj pracovní den. Snad dobře, jsem připravena, jen aby se mi podařilo vše, jak má.
Trolejbus byl plný a proti mně seděl tatínek, rozmrzele napomínal kloučka - svého synka, kterého vezl zřejmě do školky. Chlapec byl neposedný a docela nahlas si vynucoval na tatínkovi koupi hračky. Chtěl lesklou trumpetku, ale tatínek nechtěl povolit, protože malý Jeník byl víc a víc zlobivý. Začal se vztekat a tatínek mu nahlas doporučil, aby se uklidnil, nebo že mu naplácá. Reakce Jendy byla zajímavá, i já jsem zpozorněla a pozorovala změny v obličeji malého chlapce. I ostatní cestující ztichli a při čekání na zelenou na semaforu jsme všichni vyslechli závěr debaty. Zčervenalá a nafouklá tvářička malého školkáčka se křivila napůl pláčem a napůl křivdou a docela nahlas a zřetelně řekl: "Ale koupíš mi tu trumpetku, nebo řeknu mamince, že chodíš čůrat do umyvadla!" Tatínek se také nafoukl, také zrudl, a dokonce ještě víc, než chlapec. Postupně vyfoukl vzduch a chlapečka přivinul k sobě. Malý vyděrač asi pro tentokrát vyhrál.
A já jsem vystoupila a s docela dobrou náladou jsem šla do práce. I několik dalších cestujících mělo najednou úsměv na tváři.