Padesátiletá Markéta nedávno došlo k poměrně zdrcujícímu poznání. A sice, že se chová přesně jako její dvaasedmdesátiletá máma. Tedy, že dělá přesně to samé, co jí na matce nejvíce štve.
„Nejdříve mě na to párkrát upozornil manžel a já mu musela dát za pravdu. Moje máma je bývalá učitelka, takže generálka. Rodina byla zvyklá skákat tak, jak pískala. Když zestárla, tak se dost zklidnila, ale naše vztahy nejsou ideální. Samozřejmě, mám ji ráda, je to máma, ale ta její panovačnost a sekýrování mi vždy lezly na nervy a pocit, že jsem jí řízena a kárána ve mně zůstává,“ vypráví Markéta. Uvědomila si však, že úplně stejným způsobem jako matka nyní i ona sama chodí po bytě, natřepává polštáře a říká u toho slovo ach. „Manžel mě upozornil na to moje slovo ach. Máma celý život říká: Ach, ach jo. Když jsme se jí vždy ptali, proč vzdychá, obrátila oči k nebi a řekla: Proč asi. Čímž nám sdělila, že vzdychá kvůli nám, protože jsme úplně nemožní, nepořádní a ona pořád musí něco natřepávat, porovnávat, uklízet. Strašně mě tím štvala, tou přezíravostí, pocitem, že domov musí být pořád uklizený a všichni tam máme sedět v pozoru jako ve škole. A teď dělám úplně to samé,“ přiznává Markéta.
Bezvýznamná maličkost? No, jak se to vezme. Vztahy mezi matkami a dcerami jsou velmi složité. Když jsou dcery malé, jsou pro ně maminky vzory, pečovatelkami, nejdražšími bytostmi. V pubertě se idyla mnohdy hroutí a v dospělosti pak stojí na vratkých základech. Samozřejmě, že spousta dospělých dcer a matek spolu vychází skvěle, ale stejně časté jsou případy, kdy si dcera uvědomuje, co jí na mámě vadí, proč by chtěla žít jinak než ona, co dělala špatně. Psychologové používají výraz matrofobie. Zjednodušeně řečeno ho vystihuje situace, kdy si žena řekne: „Tak, teď dělám to, co dělávala moje máma. Jsem úplně stejná. No to je strašné.“
Doktorka Christiane Northrupová z Pensylvánské státní univerzity se tímto tématem dlouhodobě zabývá a v jedné ze svých prací uvádí: „Vztah matky a dcery je nejsilnější na světě, a to z pohledu dobrých i špatných zkušeností. Každá dívka přijímá na buněčné úrovni to, jak se její matka cítí být ženou, co si myslí o svém těle, jak se stará o své zdraví, v co věří, jaký má vztah k mužům. Často se to projeví až ve vyšším věku a často jsou pak i shodné vlastnosti zdrojem konfliktů. Protože těch, tím, jak obě stárnou, přibývá.“
Sedmdesátiletá Eva je svým okolím považována za zábavnou, šarmantní, obdivuhodnou krásku, která i v tomto věku umí užívat život. Jinými slovy, jde o dámu, která ráda flirtuje, baví ji navazovat známosti s novými muži. Její dceři kamarádky často říkají, že jí takovou mámu závidí, že je věčně mladá, že s ní je legrace. „Já se celý život děsím toho, že budu jako ona a vlastně jsem,“ říká její dcera. „Jsem třikrát rozvedená, pokaždé narazím na lumpa, se kterým to špatně skončí a pak si stejně vyberu podobný typ. Je to proto, že se ráda bavím, jsem ráda středem mužské společnosti. Zkrátka, jsem koketa jako máma. Nelíbí se mi její lehkomyslnost, to, že nedokázala zestárnout důstojně, to, že mi v dětství vodila stále další a další nové tatínky. Jenže jsem se na sebe nedávno podívala v obchodě v zrcadle a uvědomila jsem si, že vidím padesátnici, která si hraje na diblíka. Sukni mám příliš krátkou, vlasy příliš blond, halenku příliš křiklavou. Jdu a koukám, jestli se po mně nějaký mužský dívá. Chovám se stejně jako matka, která mi v tomto směru přijde až nechutná,“ vypráví dotyčná dcera.
Vztahy dospělých dcer a matek nejsou komplikované jen kvůli podobnému chování a uvažování, ale mnohdy proto, že si obě nevědí rady s proměnou, kterou jejich vztah prochází. Donedávna to přece byla matka, která radila, řídila, utěšovala. Role se obrací. Když matka zestárne, stává se často na dceři závislou. „Přitom se dcera se svou matkou stále ztotožňuje, v její bezmoci vidí vlastní memento. Role se obracejí. Najednou je dcera ta silnější, matka by ji měla poslouchat. Na povrch vyplývají emoce. Ani jedna se v té roli necítí dobře. Bezmocná, nemocná, stará matka vzbuzuje v dceři pocity jako je láska, soucit, touha pomoci a současně snahu poroučet a ovládat,“ míní socioložka Jiřina Šiklová.
Matky jsou v takových situacích mnohdy vůči dcerám nepříjemné. Topí se v pocitech: Tak já jsem jí na obtíž, má vlastní život, hodně práce a ještě mi musí chodit nakupovat a uklízet. Selhávám, jsem k ničemu, vždyť jako matka bych měla pomáhat já jí. Takže budu tvrdit, že nic nepotřebuju, hlavně nebudu dávat najevo emoce. Vzniká začarovaný kruh, ve kterém se pak trápí obě.
Ty ženy, které mají s matkou po celý život pěkný, slušný vztah plný lásky a vzájemného respektu, by si toho měly vážit jako velkého pokladu. Takový vztah totiž vůbec není samozřejmostí, byť by se zdálo, že holčička přece musí svou maminku milovat celý život a naopak.
