Já se zaběhnul ...

Je zachmuřené odpoledne a páníček celou dobu pracuje na dvorku. Uklízí těm uřvaným slepicím kurník, aby se jim dobře spalo. Pak zase něco hrabe a ukládá. Já se pokouším s ním hrát, hned mu podám míček, pak ho tahám za nohavici, ale on si mě moc nevšímá. Jo, vy nevíte, kdo jsem?! No přece Rex, hlídací pes.
No konečně. Pániček má vše hotovo a říká mi, že se půjdeme kousek projít. To já rád. Ale bude to fakt jen kousek, bez postroje, bez vodítka. No aspoň něco.
A pak to přijde. Vystřelím jako srna a peláším a utíkám. Slyším volání i hvizd, ale nedbám. Pádím.
Jak já jim jenom mám říct, co se vlastně stalo? Za čím jsem utekl a nedbal ničeho.
Jsem volný. Chvíli utíkám, pak jdu pomalu a potom se jen tak loudám. Pořád dál a dál. Tady to ještě poznávám, přes ten kopeček chodíme. A na tomto mostě jsme byli nedávno. Ale co, jdu ještě kousek. A najednou je tma, v bříšku mi poprvé zakručelo hlady, no jo, čas večeře. Páníček nebo panička mi jistě naplnili misku. I suché granule by mi stačily. Jsem celý urousaný, mrzutý a hladový. A taky mě bolí nohy. Kde to jsem a kam teď? Že by mě nikdo nehledal? To je divné. Oni jsou snad rádi, že jsem pryč. Začíná se mi stýskat. Jsem volný, ale co z toho. Raději bych byl na dvorku ve svém kotci, ve své boudičce.
Loudám se a zase chvíli běžím, jenže nevím, kam. Na noc se schovám pod stromem a čekám na ráno. Nebojím se, jsem přece hlídací pes. No, vlastně se trošku bojím.
Konečně ráno. Jsou tady domy, neznámá ulice a hele, děti. Ty znám, no ne zrovna tyto. Myslím, jako že znám takové malé lidi. Někdy k nám jezdí. Poskakuju kolem nich, ale oni se jdou schovat do velkého domu a tam prý nesmím. Vždyť vím. Je mi smutno.
A tu pro mě přijde takový vysoký chlapík. Je daleko větší než ti malí človíčci. Volá na mě, tak jdu, umím přece poslouchat. Zavírá mě do nějakého kotce. Ale to není můj kotec, hej … V misce granule a ve druhé voda. Ale to není moje miska, moje granule, moje voda. Alespoň, že na mě neprší.
Co asi dělá moje panička a páníček? Byla ráno fotit srnky? Našla si už nového kamaráda? Lehnu si a je mi nějak divně, je mi smutno.
Já chci domů, prosím.
Hele, ono to funguje, to kouzelné slovíčko. Přichází ten vysoký pán a slyším moji paničku, jak na mě volá Rexíčku!!! Honem, otevřete ta vrátka.
Vrhnu se k ní a nechám se hladit a drbat a … jejda páníček. No sláva. Jsem zachráněný. I naše autíčko je tu. Z výletu pojedu, nepůjdu šourem. Však mě taky bolí nožky.
                                                                                                - 2 -
Stalo se 11. ledna 2018 odpoledne. Nikdy se už nedozvíme, co Rexe zlákalo k útěku. Jestli to byla srna, kočka a nebo toulavý pes. A nebo jeho geny, které zdědil po svých rodičích tulácích. Prostě se zaběhnul. Hledali jsme ho po zbytek odpoledne i večer, v noci se chodili dívat na dvorek, který byl i s kotcem otevřený, ale vše marné. Moc jsem toho nenaspala a oči jsem měla oteklé od pláče. Vedle na posteli se převaloval Honza. Už jsme to viděli černě. V pátek dopoledne jsme to oznámili našim občasným hlídacím kamarádům. Kamarád Jožka nemeškal a zavolal na OÚ. Miliónový nápad! Po obědě jsme chtěli vyrazit autem do prostoru bývalé vojenské posádky (zákaz vjezdu pro motorová vozidla bez povolení) a hledat v tom nekonečném lese, možná utekl za srnou zrovna sem.
Telefon. Volali z OÚ, že v Písečné, tedy skoro deset kilometrů daleko, hasiči odchytli malého černého pejska s bílou náprsenkou.
Naděje mi zvedla tlak, startujeme, vyjíždíme. K naší úlevě a radosti zachránce, je to on. REX. Neměl by se snad jmenovat raději Kájínek? Ale ne, to bych mu nemohla udělat.
Je vidět, že nás rád vidí. I když bude ještě chvíli trvat, než se mu z očí ztratí smutek nebo co to v nich má.
Vedu ho do kotce. Vrhá se k misce s vodou a dlouze pije. Pak hned začne luxovat misku s granulemi. A jak mu chutná!
Je doma. Jsme zase tři.