Rozdíl dvou generací totiž není propast, často bývá naopak silným poutem. Některé babičky jsou na rozdíl od matek kamarádkami, rádkyněmi, zpovědnicemi.
Jak na to, aby s námi naše vnučky rády chodily na kafe, svěřovaly se nám se svými trápeními i radostmi a jednou si na nás třeba sem tam vzpomněly s myšlenkou „Kéž by tady byla moje babička“?
Prostě vyprávějte. Hodně dívek a žen se shoduje, že je bavilo poslouchat vyprávění o běžném životě svých babiček. Vzpomínám si, jak mě fascinovalo poslouchat vyprávění babičky a její kamarádky o tom, jak si místo rtěnkou barvily pusu červeným papírem od cikorky, který byl mastný, a proto zanechával sytou barvu. O tom, jak si černily obočí sazemi z pece. Holky ve věku od třinácti do sta let přece baví mluvit o líčení, o účesech, o módě, tak proč tohle neprobírat také s vnučkou?
Houska v drdolu
Jen se vyvarujme řečem typu: No jo, za mého mládí jsme byly skromné, nám stačily saze a ty utratíš dvě stovky za řasenku. Tohle fakt neříkejme, sazemi se už opravdu nikdo malovat nebude a je to dobře. Nedávno jsem byla svědkem, jak se jedna třináctiletá puberťačka, kterou vůbec nic nebaví a všechno je pro ni nudné, najednou se svou babičkou svíjí smíchy. „O čem jste mluvily?“ zajímalo mě. Babička vysvětila: „Vyprávěla jsem jí, jak jsme si v šedesátých letech dávaly na hlavu housku a balily ji do vlasů, abychom měly co největší drdol. Vnučka odcházela se slovy, babi, příště se budeme zase bavit o tom, co se nosilo v šedesátých letech, to je super.“
Kluci jsou v kurzu
Mluvte o mužích. Ano, nestyďme se povyprávět vnučce o své první lásce nebo o někom, kdo do našeho života hodně zasáhl. Místo věty: Tak co kluci?, začněme třeba: „Tak jsem tak vzpomínala, s kým jsem chodila ve tvém věku. Chceš si poslechnout, jaké blbosti jsem v té době dělala?“ A vsaďte se, že vnučka zbystří pozornost. Časem se od ní možná dozvíte i věci, které by vlastním rodičům neřekla. Nejde o to od ní vyzvídat, jak žije. Ale dá se tak vytvořit pocit, že babička není fosílie, ale žena, od které se můžeme v oblasti vztahů a lásky něco dozvědět.
Staré poklady
Schovávejte věci. Zná to hodně žen. V zásuvce máme starou kabelku, brož nebo náramek po babičce. Když nám ho nabízela, bylo nám třináct či patnáct let a obracely jsme oči v sloup. Fuj, nějaký starý krám, když jsou právě moderní náušnice z plastu. Jenže právě dnešní čtyřicátnice, které milovaly náušnice z plastu, dnes prohrabují své starožitnictví a obdivují staré pásky, kabelky, brože, přívěsky z první republiky či z období secese. Modelky či herečky považované za módní ikony jako je třeba Aňa Geislerová či Tereza Maxová vyprávějí v rozhovorech, jak mají rády věci s nádechem tajemství, historie, zkrátka věci z babiččina šuplíku. Takže, přestože třeba vaše vnučka zrovna má kroužek v uchu či nosí zásadně pohorky, schovávejte pro ni své prsteny, brože, kabelky, šátky... Třeba se v nich jednou bude nadšeně prohrabovat, možná je bude nosit. Zkušenosti mnoha žena ukazují, že je to více než pravděpodobné.
Stará dobrá jídla
Pište recepty. Nedávno jsme si s přítelkyní vyprávěly, jak si dodnes pamatujeme, co nám babičky říkaly z oblasti vaření. Jsou to třeba dávno neplatící pravidla, jako například, že se má do určitého jídla dát výhradně stroužek česneku, ne víc. Dnes tam dáme celou hlavu a není tam cítit, holt v dobách babiček býval česnek česnekem, ale to nevadí. Jde o to, že některá jídla máme spojená s babičkami a tak to má být. Babičkovské věci jsou teď v módě, na odbyt jdou kuchařky s recepty na poctivá stará česká jídla. Když vnučce sepíšeme pár jednoduchých a zaručených receptů na jídla, která jí u nás chutnají, bude to pro ni víc než nově koupená kuchařka. A klidně je napišme vlastní rukou, něco tam nakresleme. Mimochodem dodnes mám schovaný vzkaz mé babičky, který mi jednou nechala na lednici v mém novém bytě, od kterého jsem jí jako jediné dala klíče, když mi bylo dvacet: V lednici máš čočkovou. Ten vzkaz mám pořád schovaný a tu skvělou čočkovou vařím dodnes podle jejího receptu.
Díky až časem
Nečekejte uznání či vděk. Cokoli z toho výše zmíněného uděláte, učiňte proto, že samy chcete. Ne proto, aby vám za to vnučka byla vděčná, natož aby vám vděk dávala najevo. Mnohem pravděpodobnější je, že si tohle všechno uvědomí mnohem později, možná až v době, kdy sama bude babičkou.
