A pak se probudím

Stokrát se probouzím
s očima zmatenýma,
hodiny tikají
a ukrajují čas,
štěstí je polostín
a stesk ho nedojímá,
když city vzlykají
jak tenký dětský hlas.

A pak se probudím
do rozkvetlého rána,
budík se zastavil
a čas vzal druhý dech,
štěstí je z kopretin
a stesk jen pouhá fáma,
když žiji chvílí chvil
při vlastních akordech.