Důležité je nikdy neříkat slůvko nikdy. Tato rada zní jako otřepaná fráze, ale odborníci na lidské duše s ní opravdu pracují.
„Když lidem umře pes, říkají, že už žádného chtít nebudou. Ale budou. Protože oni nemají rádi jen toho jediného psa. Oni mají rádi psy,“ říká psychiatr Radkin Honzák, který tvrdí, že je důležité umět rozpoznat, kdy přirozený smutek přerůstá v nezdravou sebelítost, která nás může zničit. „Hlavní je umět odpouštět, a to i sami sobě,“ podotýká psychiatr.
Ta situace se týká často lidí, kterým se v životě stalo něco nepříjemného. Například paní Hana, bývalá učitelka, přišla o svého manžela, když jí bylo šedesát. Byli spolu přes třicet let, ze všech stran slyšeli, jak jsou krásný a harmonický pár. Jejich manželství bylo opravdu ukázkové. Jezdili často k moři, měli spoustu přátel, Hanu všichni považovali za veselou a šťastnou. Když její Karel zemřel, změnila se. „Nejdříve jsme to brali jako normální věc, prostě byla smutná, truchlila,“ vypráví její syn Petr. „Jenže uplynulo pět let a my si s manželkou uvědomujeme, jak strašně se změnila. Pasovala se do role oběti. Často říká: Co mi to Karel udělal, to jsem si od něj nezasloužila. Myslím, že smutek nedokázala zpracovat. Stala se naříkavá, lítostivá, ale co je nejhorší, na každém teď vidí jen to špatné,“ tvrdí Petr.
Hanina proměna se projevuje různě. Kupříkladu výrazně odsuzuje všechny starší ženy, které si našly či hledají přítele. „Nevěřím, že jde o nějakou lásku, jen si chtějí dokázat, že nejsou staré. Je to trapné a ubohé hledat si někoho v našem věku,“ tvrdí. A co je horší, klidně toto například říká své sousedce, která, také vdova, začala žít s přítelem. Výsledek? No ten je celkem jasný. Hana tráví většinu života sama doma, protože přátelé se od ní odvrátili. Koho by bavilo pět let poslouchat jen kritiku a negativní řeči, že.
„Když jsem pracovala v domově pro seniory, setkala jsem se s dámou, která si neustále stěžovala a snažila se být centrem pozornosti,“ vypráví terapeutka Jana Novotná. „Zajímalo mě, jaký měla život, co zlého ji potkalo. Vlastně celá její frustrace pramenila z toho, že si její muž našel jinou ženu. Jí tehdy bylo kolem čtyřiceti, ale ještě v osmdesáti se kvůli tomu cítila jako politováníhodná oběť. Říkala mi, že si mám dávat pozor na muže, že všichni jsou nevěrní, že se jim nedá věřit. Snažila jsem si s ní povídat, ale bylo to marné. Ta paní propadla pocitu, že se svět spiknul proti ní, že je oběť a vlastně jí to tak vyhovovalo. Utvrdila v tom sama sebe a nechtěla svou situaci změnit,“ dodává.
Je těžké zvládnout situace, kdy nám někdo ublíží nebo když se nám stane něco zlého. To pak přichází na mysl otázka: proč právě já? Kladou si ji lidé nemocní, podvedení, oklamaní nebo třeba právě ti, kterým umřela blízká osoba.
Psychologové se shodují, že na té otázce není nic divného, natož špatného. Je prostě projevem smutku, zoufalství, beznaděje, naštvání, zlosti. Projevem přirozených reakcí na nepříjemnou či tragickou událost. Jenže podstatné je, aby ty reakce byly časově ohraničeny. Nedá se říct, jak dlouho mohou trvat. Někdo je ze ztráty partnera vyřízený dva roky, někdo pět let, někdo si po roce najde novou známost a vůbec to neznamená, že partnera neměl rád, že na něj zapomněl. Prostě jen chce žít dál, nesnáší třeba samotu.
Ale jakmile je smutek kombinován s pocitem, že nám partner svou smrtí či nemocí ublížil, pozor. Je to moment, kdy se pasujeme do role oběti. Začíná s námi žít sebelítost. A to je pořádná mrcha. Velmi ráda se zabydluje v domech a bytech lidí dříve narozených. Je to pochopitelné, právě on už hodně zažili a málokdo z nich někdy neměl pocit, že mu bylo ublíženo. Ti, kteří se s tím dokáží vypořádat, si zaslouží obdiv.