K tomuto článku mě inspirovala pohlednice z Krkonoš, kterou jsem nedávno obdržela. Byla od mého vnoučka, který byl s rodiči týden na horách. Nepsal ji sám, protože to ještě neumí. Napsala ji za něj maminka, ale on ji zapatlal barevnými razítky natolik, že bylo jasné, jak usilovně se na ní podílel.
Vzadu na pohlednici je uvedeno: Nejmladší účastníci dětského lyžařského závodu konaného dne 11.3.1911 ve Vysokém nad Jizerou. Když jsem si to přečetla, tak mě napadlo, že jedno z těch dětí by mohl být můj dědeček nebo moje babička. Oba byli v té době v příslušném věku a pocházeli z této oblasti. Moje babička v té době žila a chodila do školy v Dolních Štěpanicích, kde působil jako učitel Jan Buchar, jeden z prvních krkonošských lyžařů a propagátorů nejen lyžařské turistiky. Teprve na druhý pohled jsem si uvědomila, jak dramaticky se za jedno století změnilo lyžařské vybavení.
V roce 1890 přivezl hrabě Harrach na své panství norské lyže a v zimě v roce 1892-3 podle nich nechal na pile v Dolních Štěpanicích vyrobit pár kopií, které nabídl vybraným lidem k vyzkoušení. Byly to jednoduché dřevěné lyže s primitivním vázáním, používaly se s tehdy běžnou obuví a jednou hůlkou. Jak je vidět na fotografii, neexistovalo ani žádné speciální lyžařské oblečení. Lyžařské vybavení z počátku minulého století jsem sice na vlastní kůži nezažila, ale znám ho z krkonošského muzea v Jilemnici.
Klasické dřevěné lyže používali i moji rodiče, oba pocházeli také z Jilemnice. Lyže jim ale nesloužily ke sportu, spíš k rychlému přesunu z místa na místo v době, kdy byl sníh. Zase to vím jen z vyprávění, které se v naší rodině tradovalo. Můj tatínek byl v mládí na tzv. handlu v německé rodině ve Smržovce a o vánocích mu tam bylo tak smutno, že od německé rodiny utekl a jel domů k rodičům do Jilemnice na lyžích.
I já jsem se narodila v Jilemnici a jakmile jsem bezpečně chodila, rodiče se pokusili mě postavit na lyže. Ovšem bez úspěchu. Dávala jsem spíše přednost jiným zimním radovánkám – viz fotografie. Ta holčička sedící na rameni Krakonoše jsem já. Dostala jsem se tam po schůdcích vysekaných do sněhu. Tehdy dědeček s kamarády vytvořil Krakonoše ze sněhové hromady přes noc, aby udělal radost svým vnoučatům. Když jsem jako školní dítě konečně trochu projevila o lyžování zájem, „dostala“ jsem staré lyže po svém bratranci. Samozřejmě byly dřevěné, s řemínkovým vázáním s volnou patou, doplněné dvěma bambusovými hůlkami. Na těch jsem se učila sjíždět kopečky v okolí. Dolů to panečku jelo samo, ale nahoru si to člověk musel vyšlápnout po svých. Buď stromečkem nebo pěkně po straně.
Později jsem na vlastní kůži zažila řadu lyžařských vymožeností - lyže s kovovými hranami, lankové vázání, pravé lyžařské kožené boty, šponovky, větrovku, umělou skluznici, lyžařský vlek, přezkáče... Dobrý sjezdový lyžař se ze mě nikdy nestal, postupně jsem dala přednost běžkám. To je vidět i z další fotografie z historického listopadu 1989 na Náchodské boudě. V době vrcholícího socialismu běžní lidé sháněli lyžařské vybavení obtížně. Kdo si uměl ušít šusťákovou bundu a uplést kulicha, měl po starostech.
K lyžování jsme vedli i naše dva syny. Ač jsem žili v nížině, každou zimu jsme se snažili strávit společně alespoň týden na horách. Většinou v Krkonoších nebo v Orlických horách, do kterých je to z Hradce nejblíže. Od prvních kroků na lyžařské loučce se synové propracovali ke kotvičkovému vleku a pak se zdokonalovali v různých lyžařských školičkách a kurzech. Kvalitní vybavení na lyže včetně seřízeného bezpečnostního vázaní a lyžařské helmy se postupně staly nezbytností. Naštěstí se dnes dá všechno lyžařské vybavení vypůjčit.
Tento týden se na lyže poprvé postavil i můj tříletý vnuk. Jen aby si v doprovodu rodičů trochu vyzkoušel, co to vlastně znamená „lyžovat“. Ještě to bude chvíli trvat, než sjede svůj první svah, ale třeba z něj vyroste další nadšený lyžař.