Bylo pondělí 14. 4. 2014, jak příznačné datum, téměř znamení. Sledovala jsem v TV Studio 6 a upoutal mě rozhovor moderátorky s Táňou Havlíčkovou a Zuzanou Pivcovou, v té době s ženami mě zcela neznámými. Při poslechu tohoto rozhovoru, kdy tyto ženy hovořily o stylu oblékání a celkovém pohledu na ženy v pozdějším věku, jsem si uvědomila, že změna je život, tak proč to nezkusit a šla jsem, jak se říká, „do toho“.
Bezprostředně po řádném zaregistrování a přihlášením-se do dlouhé řady zájemkyň o Senior Fashion, jsem se představila prvním, a to soutěžním článkem o titul Lady sympatie. To byly první moje nesmělé krůčky na i60. Poznala jsem zde celou řadu príma přátel a dokonce i absolvovala dvě módní přehlídky. První v Liberci u příležitosti Měsíce v růžové a druhou v Praze Na Marjánce. Obě se pro mě staly nezapomenutelným zážitkem. Následně, během tří let jsem se v dalších třiceti šesti článcích vypsala ze svých radostí, převážně však starostí, z dětství, dospívání, mládí..... a otevřela tak svoji nejednu třináctou komnatu. Mylně jsem se domnívala, že u každého najdu pochopení. Občas jsem se někomu „vyplakala na rameni“, občas mě někdo z lítosti „po rameni poplácal“, ale někdy přišla i „herda do zad“. Psala jsem totiž bez špetky sebereflexe a tím skočila do víru, aniž bych tušila, jak se mnou zatočí a následně mě vyplivne. Cítila jsem se jak zmuchlaný papír, ale byl to můj vír i moje rozhodnutí odejít. V tu chvíli jsem pocítila obrovskou vlnu svobody z uvědomění-si, že nemusím nikomu nic vysvětlovat, bránit své postoje, svá rozhodnutí komentovat a hlavně, nemusím odolávat různým atakům. Ale zároveň to byla i velká škola pro můj další život.
V mezičase jsem si prošla jakousi pomyslnou „léčbou tmou“, získala nový úhel pohledu na život jako takový a sebepoznáním došla k závěru, že co žádám od sebe, nemohu žádat od druhých, neboť každý má právo rozhodovat se sám podle svého. Informace, které mi o mé osobě přicházely, hlavně typu „jedna paní povídala“, jdou od té doby mimo mě, protože nejsou o mně, ale vypovídají pouze o autorovi dané informace. Stala jsem se takovou, jakou chci být já, a ne takovou, jakou mě chtějí mít druzí, prostě sama sebou
S pocitem, že mi virtuální přátelé chybí, jsem se vrátila. Bohužel, nebo spíše Bohudík?, jsem se vrátila i do starých pořádků, které na i60 panovaly dlouho před mým odchodem. Proto také díky zkušenostem z minulého působení na i60 intuitivně poznám, odkud „vítr fouká“, a také poznávám, že nejsem sama, kdo se na portál vrací. Po různých atacích na chatu, ale občas i v diskuzích u článků, už "nezalézám do kouta" jako v minulosti, neboť jsem svobodný člověk. Patent na rozum sice nemám, ale mohu dát najevo svůj postoj tím, že řeknu svůj názor, aniž bych komukoliv názor vyvracela, nebo oplácela kritikou názoru opačnému. Přísloví, „Nevadí, že jsem bita, hlavně, že se peru.“, není mým krédem.
Uznávám filosofii, že každý je takový, jaký je, a vím, že nikdo se nebude řídit podle mých představ. Proto také nikdo nemůže klesnout v mých očích, a v nikom se nemohu zklamat, neboť vím, že moje zklamání v komkoliv je pouze moje selhání.
Moje životní krédo zní: "Boty, ve kterých chceš kráčet životem, stejně jako cestu, po které chceš kráčet, si musíš vyšlápnout sama".
A toto je video, díky kterému jsem poznala skvělý portál i60 a jsem ráda, že mohu být jeho malou součástí.
Úvodní foto: autorka