Látky byly tuhé a na omak nepříjemné. Nebyly prodyšné a člověk se v nich dost potil. V módě byl plast a výrazné barvy. Materiály měly podivné názvy: chemlon, nylon, dederon, krepsilon, krimplen.
Běžný pár sedmdesátých let vypadal nějak takto: Muž měl tesilové kalhoty a dederonovou košili, žena kostýmek z krimplenu. Z dnešního pohledu mnoha lidí to byla naprostá hrůza. Z pohledu tehdejšího super moderní oblečení, které mělo řadu výhod. Například se nemačkalo, jednoduše bralo, rychle uschlo. Většina žen na sebe po příchodu domů hodila květovanou dederonovou zástěru, spíše jakési propínací šaty bez rukávů a v nich trávila veškerý volný čas. Ostatně, některé starší paní je stále nosí a nedají na ně dopustit. Říká se jim šatové zástěry a dodnes se dají koupit.
Počátky výroby umělých vláken spadají už do dvacátých let dvacátého století, kdy šlo o to nahradit velmi žádané a drahé hedvábí. Takže se začalo vyrábět takzvané umělé hedvábí. Zlom nastal v roce 1935, když američtí chemici dali světu umělou látku s názvem nylon. O pět let později se začaly prodávat takzvané nylonky, punčochy, které okouzlily snad každou ženu. Získat nylonky bylo v bývalém Československu snem mnoha žen ještě řadu let poté, co už je obyvatelky západní Evropy nosily běžně. Situace se zlepšila až poté, co se v Československu začalo vyrábět umělé vlákno, které dostalo název silon. A tak se Češky zamilovaly do silonek.
Okouzlení světa vším, co bylo umělé, výstižně popisuje historička Konstantina Hlaváčková ve své velmi zajímavé knize s dlouhým názvem Móda za železnou oponou: společnost, oděvy a lidé v Československu 1948-1989. Uvádí například: „Lidé umělá vlákna přijímali pomalu s jistou nedůvěrou. Na jedné straně se staly šlágrem západní konzumní společnosti a obtížně dosažitelným předmětem touhy žen žijících za železnou oponou. Na druhé straně platilo, že slavnostní šaty jsou hedvábné a dobře oblečený muž nosí vlněný oblek. Nízká cena umělých materiálů však urychlovala demokratizační proces v módě a ztrátu výlučnosti oděvních elit.“
Zkrátka, už v sedmdesátých letech se spotřeba chemických vláken při výrobě oblečení ve světě vyrovnala spotřebě přírodních materiálů. Lidé se dobrovolně potili v neprodyšných košilích s tuhými límečky a šatech připomínajících někdy tuhé stany. Byla to prostě móda. Navíc bylo toto oblečení cenově dostupné. Lidé zvyklí chodit s oblečením do čistírny a složitě ho žehlit, byli nadšeni, že po tuhých tesilových kalhotách voda po vyprání prostě steče, jsou rychle suché a hned se v nich dá zase vyrazit ven. A aby toho nebylo málo, umělá móda pronikla i do domovů. Mnoho žen nyní se smíchem vzpomíná, jak nadšeně vyráběly chemlonové polštáře, dečky, koberečky. Šlo o na omak dost odporné umělé vlákno, které se háčkem upevňovalo na látku a tak vznikaly podivuhodné bytové doplňky.
„Některé polyamidové výrobky se staly hitem, protože se snadnou udržovaly a snížila se i jejich hmotnost. Přinášely mnoho výhod pro každodenní život,“ podotýká Konstantina Hlaváčková.
Nyní se svět veze na vlně přesně opačné. Většina oblečení se sice dál vyrábí z umělých vláken, ale lidé bohatí či takoví, kteří do oblečení rádi investují, dávají přednost přírodní bavlně, vlně, hedvábí. V kurzu je oblečení z biobavlny, zkrátka jde o to, aby tělo mělo co nejmenší kontakt s chemií, což souvisí i s trendem velké poptávky pro takzvané zdravé výživě. Moderní je oblečení prodyšné, lehké, jakoby pomačkané. Přesný opak toho, co lidé obdivovali dříve.
Generace milovníků dederonu, tesilu a krimplenu zestárla a z módy umělé se přeorientovala na módu přírodní. A nejedna žena při pohledu na modely z umělých vláken dnes říká: jak jsem to jen mohla s takovým nadšením nosit. Ale kdo ví, co jednou budou říkat jejich vnučky, když se budou dívat na to, co samy nosily v mládí. Právě v tom je kouzlo módy. Je proměnlivá a i když si myslíme, že se jí až tak moc nenecháme ovlivňovat, nakonec zjistíme, že nějakým způsobem jí podlehne téměř každý.