Mezi novináři a vydavateli se často poněkud cynicky říká, že dobrá zpráva není zpráva. Zkrátka, že noviny prodávají zprávy o skandálech, katastrofách, průšvizích, násilí. Mnoho lidí říká: To já nečtu. No, kdyby je nečetli, neměly by takové zprávy na internetu nejvyšší čtenost, v televizi nejvyšší sledovanost. Zkrátka, zlé zprávy se na nás valí ze všech stran a proto je dobré záměrně se obklopovat i informacemi pozitivními. Tak tady jich několik je, náhodou vybraných z toho, co v poslední době prolétlo světovými médii.
Před pouhými pětadvaceti lety žili Evropané v průměru sedmdesát pět let.
Nyní se průměr zastavil na rekordních jednaosmdesáti letech. Nikdy dříve v historii se lidé v průměru nedožívali tak vysokého věku. Jistě, když si toto přečte třicetiletý člověk řekne si možná: K čemu to? Nač žít dlouho, když ti lidé jsou nemocní, bez radosti, bez plánů? Když si to přečte člověk, kterému je sedmdesát a je v relativně dobré fyzické a psychické kondici, řekne si: Super, tak ještě tady můžu být deset let, tak to musím dělat vše proto, abych si ta léta užil. Každopádně žijeme v době, kdy máme nejvyšší naději, že se nám podaří co nejdéle pozorovat, co se na světě děje a mění. Co by za to dali naši předkové, kteří umírali v padesáti. .
Za posledních šest let klesla v České republice úmrtnost na infarkt o dvacet procent.
Za šest let o celých dvacet procent! To je přece neuvěřitelně vysoké číslo. V praxi je to jasné. Člověk, který nyní prodělá infarkt, by na něj před takovými dvaceti lety pravděpodobně zemřel, zatímco nyní je při stejném typu infarktu ve stejném věku a ve stejné kondici vysoká pravděpodobnost, že se bez následků vrátí do normálního života.
Od roku 1990 umírá o polovinu méně dětí ve věku do pěti let.
Zkrátka, když je novorozeně nemocné nebo později dítě onemocní, je o polovinu větší šance, že ho lékaři zachrání, než v roce 1990. Tedy vlastně nedávno. Právě Česká republika je v této statistice jednou z nejlépe hodnocených zemí světa. Česko výrazně snížilo úmrtnost v kritickém prvním měsíci života. Zkrátka, to, že novorozeně zemře, je nyní téměř výjimečná věc. Před takovými padesáti lety to byla věc, kterou ze svého okolí znal snad každý. .
Mít lásku ve vyšším věku už není k smíchu.
Šedesátníci a starší tvoří až čtvrtinu klientů seznamek. Téměř osmdesát procent mužů ve věku nad šedesát a pětašedesát procent žen ve věku nad šedesát uvádí v nejrůznějších průzkumech, že intimnosti a sex považují za přirozenou součást života a pokud je právě nemají, rádi by je do svých životů zase vrátili. Což je velmi dobrá zpráva, protože donedávna byla láska v seniorském věku naprosté společenské tabu. Kdo ji prožíval, se za ni někdy tak trochu styděl: Co by na to řekli lidi, že? Takže jde o další důvod, proč se stárnutí neděsit a ukázku, že i ve vyšším věku lze prožívat věci hezké a vzrušující. .
Senior se nerovná nemocný člověk.
Osmdesát procent Evropanů ve věku nad šedesát let není omezeno nějakou nemocí tak, aby nemohli vést běžný život, to znamená dojít si na nákup, uklidit si, pečovat o svou hygienu, zajít si za kulturou či za sportem. Sice je jasné, že s vyšším věkem přicházejí chronické nemoci, na druhé straně však lidé vyššího věku přicházejí k lékařům méně často se zraněními.
Před pouhými pětadvaceti lety jsme ještě neznali internet.
Ano, tato běžná součást našich životů, je záležitost velmi mladá a současní senioři jsou první generací seniorů, která může internet využívat. Tudíž jako první zažívá možnost neuvěřitelného vzdělávání se, zábavy, hledání nových přátel, zkrátka všeho dobrého, co internet nabízí. V poslední době se hodně píše a mluví o jeho nástrahách. O tom, že vytváří závislosti, šíří nepravdivé a nebezpečné informace. Ale jeho podstatou je, že lidstvu neuvěřitelně zjednodušil a zpříjemnil život. I na to je dobré nezapomínat. Tato běžná součást našich životů je tady velmi krátkou dobu. Vždyť ještě v roce 2010 byla k internetu připojena jen polovina českých domácností.
Možná by stálo za to zkusit si aspoň jednou týdně najít nějakou dobrou zprávu, statistiku, inspirativní myšlenku chytrého člověka a pustit si ji do své mysli. Protože optimisté jsou zdravější a žijí déle než pesimisté. I to prokázal jeden z nedávných výzkumů. Vědci z univerzity v italské Bologni zjistili, že pozitivní a negativní vjemy působí na náš imunitní systém. Rozdělili lidi do skupin, vystavovali je různých pozitivním či naopak deprimujícím informacím a situacím a pak je nechali o nich mluvit, vyhodnocovat je, popisovat pocity z nich. Poté jim měřili hladinu imunoglobulinu ve slinách. Ten vytváří bariéru proti infekcím. U lidí, kteří se dokázali na negativní informace dívat s nadhledem a nadějí, se schopnost odolávat infekcím zvýšila. U těch, kteří podlehli pesimismu, snížila.
Může to být náhoda, každý pokus lze zpochybnit. Ale můžeme to třeba taky brát jako další dobrou zprávu. Jak kdo chce.
