V ten den jeho stroj Hurricane, na němž létal jako pilot 310. československé stíhací perutě RAF, dostal zásah při bitvě o Anglii. Jeho stroj při pádu explodoval, ovšem Josef Koukal s neuvěřitelnými popáleninami přežil. Malé zbytky jeho shořelého stroje Hurricane mu později doma vždy připomínaly, co vytrpěl.
Sugestivně jeho příběh zpracovali v amatérském dokumentárním filmu jiní letci Jan Mračno z Vysokého Mýta a Zdeněk Kroupa z Chocně. Dokument zaujme především komentářem, při němž na pozadí starých záběrů leteckých soubojů nad Anglií naskakuje husí kůže.
Po emigraci z nacisty obsazeného Československa do Velké Británie se Josef Koukal díky své minulosti zalétávacího pilota brzy dostal k pilotování letounu Hurricane. A později častokrát sám líčil svůj osudný den 7. září. V ten den Hermann Göring vydal rozkaz pilotům Luftwaffe k náletu na Londýn, tedy k masakrování civilního obyvatelstva. Nad městem bylo v ten den na devět set německých a tři sta anglických letadel. Zuřila legendární bitva o Anglii. Koukalův Hurricane dostává zásah protiletadlovým granátem do nádrže pod pilotovými nohami. Ve výšce okolo osmi tisíc metrů. Josef Koukal se snaží ze všech sil dostat z kabiny letounu. Marně. Ohromné síly ho tlačí zpět do sedadla. Letadlo se řítí střemhlav rychlostí téměř tisíc kilometrů v hodině. Po marných pokusech dostat se s kabiny ví, co bude v příštích vteřinách následovat.
„Tu chvíli loučení ze životem nepochopí nikdo, kdo ji nezažil,“ vzpomínal později často. „Tělo se mi ohněm otvíralo, síla mi v rukou ubývala, mozek ale stále pracoval. Vzpomněl jsem na rodiče, manželku a téměř ročního syna doma, kterého jsem ještě neviděl.“
Ve výšce asi tři tisíc metrů nastává výbuch letounu. Ten vymrští Koukalovo tělo a on stále při vědomí padá prostorem. Svým tělem přitom kryje před ohněm padák, který nakonec použije. „Po dopadu na zem mnou padák smýkal po zemi. Měl jsem ukrutné bolesti, než se mi konečně podařilo ohořelými prsty uvolnit přezku, která seřizuje levý třmen padákové výstroje.“
Musí se postavit na těžce popálené nohy. Kolem dokola není živé duše. V nesmírných bolestech pokrčuje nohy do dřepu a levou rukou se opře o zemi. Ta je však až na kost ohořelá a nešťastný letec si vykloubí všechny čtyři prsty, o něž se opře. Silný kouř ho upozorňuje, že plovací záchranná vesta na jeho těle stále silně doutná. Chce se vrhnout na zem a válet se po ní, aby vestu uhasil. Ale jediný pohled na popálené ruce a nohy ho od toho odradí. Bolestí a žárem zkřivenými prsty pravé ruky se letec snaží rozvázat tkanice stahující gumovou vestu a rozepnout upínací knoflíky. Naštěstí po prvním dotyku knoflíky upadávají a uzly ohořelé tkanice se rozpadají. Vyvleče se z doutnající vesty. Přitom jeho pohled zavadí o ruku s vykloubenými prsty. Na jejím zápěstí vidí letecké hodinky, jediná památka na domov, kterou má.
„Ani jsem už nepociťoval novou bolest, když jsem odtrhával řemínek hodinek připečený na kůži. Uvědomil jsem si pouze, že hodinky spadly na zem, ale nemohl jsem je zvednout,“ vzpomínal později. Hlava mu třeští, má závratě, chvílemi jako by propadal spánku. Připadá mu, že zešílel. Uvědomí si, že musí najít pomoc dříve, než ztratí vědomí. Několik set metrů v dálce spatří osamocené stavení. Strhne si z hlavy zbytek letecké kukly a klopýtavě se vydává k domu. Když se dostane k němu, spatří před sebou muže s loveckou puškou připravenou k palbě. Muž stojí jako zkamenělý a vyděšeně hledí na klopýtající postavu, která se spíše podobá potulující smrti. Josef Koukal ze sebe vydá několik anglických slov, z nichž farmář pochopí, že je to český letec a žádá o pomoc. Farmářova žena stojí opodál, dlaní si opírá čelo a dívá se do země.
Josef Koukal končí v nemocnici Green Victoria v East Grinsteadu a k jeho posteli posadí řádovou sestru. Lékaři myslí, že jeho smrt je neodvratná, pilot však ani po třech dnech neumírá. Trpí však obrovskými bolestmi. Lékaři nechají naplnit vanu slanou vodou, položí do ní Josefa Koukala a postupně z něho loupají černé shořelé pláty kůže i části svalstva. Poté jej plastický chirurg Archibald Mc Indoe v následujících 28 měsících dvaadvacetkrát operuje. Když po dvou letech rekonvalescence Josef Koukal opustí nemocnici, zažádá opět k zařazení k letectvu a jako příslušník 312. československé stíhací perutě slouží od srpna 1943 v nebojových rolích. Nejprve při přelétávání nových letounů k operačním jednotkám, a následně u Inspektorátu československého letectva. Mezi dubnem a květnem 1945 absolvoval kurs pilotáže vícemotorových letadeli.
Josef Koukal se stal v Anglii členem Guinea Pig Clubu, organizace pro piloty, kteří při letecké akci utrpěli popáleniny, a také Caterpillar Clubu, sdružujícího piloty, kteří se z letounu neschopného letu dostali pomocí padáku. Po návratu do Československa stihl ještě zalétat první typy letounu Sokol v Chocni a u firmy létal asi do roku 1947, ale v srpnu musel 1945 skončit jako vojenský pilot v hodnosti majora ve výslužbě.
Náčelník Okresní vojenské správy ve Vysokém Mýtě však Koukalovi odmítl udělit povolení k létání kvůli jeho nevyhovujícímu zdravotnímu stavu. „Vy nemůžete být důstojníkem Československé armády, protože máte pokroucené ruce a zohyzděný obličej,“ řekl prý tehdy Koukalovi onen náčelník vojenské správy. A pilot se dostal do nemilosti komunistů. V roce 1964 ho pozval Koukala do Británie Svaz pilotů Bitvy o Británii.
V Ćeskoslovensku ale „objevili“ novináři Josefa Koukala až v roce 1968. Dostal ocenění Zasloužilý pracovník leteckého průmyslu a Zasloužilý vojenský letec Československé socialistické republiky. Po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se ale o Koukala a jeho rodinu začala opět zajímat StB a tlak ještě zesílil, když Koukal v roce 1972 opět navštívil Velkou Británii.
Josef Koukal zemřel 23. února 1980 v Luži. Ten večer seděl Josef Koukal s manželkou u stolu. Náhle vstal a šel si obličej opláchnout studenou vodou. Přešel znovu kolem stolu, postavil se před obraz chirurga Archibalda Mc Indoea a dlouze se na něj zadíval. Náhle se mrtev skácel.
Politicky a morálně byl Josef Koukal rehabilitován až po listopadu 1989, kdy získal in memoriam hodnosti plukovníka. Od roku 2002 je na jeho domě v Luži pamětní deska a jmenuje se po něm místní náměstí. Na den, kdy přežil svou smrt, si Josef Koukal odvezl z Británie dva malé kousky z letounu Hurricane s výrobním číslem V 4437. Dalšími památkami na osudný den mu byl zbytek ohořelého mikrofonu a zbytky hodinek, které získal Josef Koukal za první místo ve střelbu na pohyblivý terč a pozemní cíle ještě v Československu. Tyto zbytky letounu a předměty nalezli britští historici v místě pádu letounu po 32 letech, koncem července 1972 a dnes je v anglickém muzeu. Právě při té příležitosti pozvali Josefa Kukala na podzim do Anglie. Pětasedmdesátiletý pilot Jan Mračno dlouho shromažďuje historii létání ve Vysokém mýtě, Chocni a Litomyšli.
„Všude kolem, třeba v Ústí nad Orlicí nebo v Poličce, už historii létání v těchto městech zpracoval. Ale tady se k tomu nikdo neměl. Tak jsem se do toho před časem pustil,“ říká Jan Mračno. Nejvíce ho ale zasáhl právě osud Josefa Koukala, kterého ještě za jeho života osobně dvakrát v Luži navštívil. „Byl však málomluvný, ale já se mu ani nedivím. A s kamarádem Zdeňkem Kroupou, který zalétával tady v Orličanu letouny a zvládal dobře počítač, jsme v roce 2010 vyrobili tento dokument. Díky velké pomoci rodiny Koukalových a hlavně pak syna Josefa, který nám poskytl spoustu materiálů a fotografií a už dříve přeměnil na náměstí v Luži jednu světnici v podkroví bývalé Koukalovy hospody v minimuzeum připomínající jejich otce,“ říká Jan Mračno, jehož film podkreslený hudbou Georga Gerschwina je součástí doprovodných akcí výstavy Počátky letectví v Pardubickém kraji v Orlickém muzeu v Chocni.
Český dopravní a stíhací pilot Josef Koukal se zařadil loni v létě mezi Tváře Pardubického kraje. Spolu s Alfrédem Bartošem, velitelem výsadkové skupiny Silver A, která spolupracovala se skupinou Anthropoid při atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, či karosářem Josefem Sodomkou z Vysokého Mýta.
Petr Broulík