Děvčátko ze zahrady
Foto: archiv autorky

Děvčátko ze zahrady

13. 3. 2018

...Pokračování

Na střepy vyrovnané na prkýnkách na smetišti sedal prach. Už mě jejich dekory nezajímaly. Můj dětský svět se přehoupl ze smetiště do krásné zahrady, kam mi záhadná paní dovolila kdykoliv přijít. Když se se mnou  loučila, říkala: "Přijdeš zase, viď? Nezapomeneš? Přijď, jsem stále doma, budu tě čekat". Její pozvaní bylo naléhavé.

Paní Bulica pocházela ze slovinsko chorvatské rodiny a byla  manželkou pana nadlesního. Pan nadlesní byl starší pán, vousatý, s lulkou v ústech a s milým úsměvem v bystrých očích. Doma sedával v parádním pokoji, kde měl velký secesní psací stůl. Pokoj byl plný různých loveckých trofejí, na vázách, tácech a různých ozdobných předmětech i na stěnách. V zasklené skříni bylo několik pušek. Na obrazech byly výjevy z lovů, také ale krajiny s mořem, a velký ženský akt. Na ten obraz jsem se dívala tajně, styděla jsem se a doma jsem ho vylíčila s velkým pohoršením. Nahota! To byla hanba!

S paní Bulicou jsme byly nejčastěji v zahradě. Zalévaly jsme květiny, plely, okopávaly, uhrabávaly cestičky a vysedávaly na lavičce mezi růžemi. Paní Bulica mi dala veliký průhledný šál a já si hrála. Byla jsem Krasomilou, Zimní královnou, Zlatovláskou, Vasilisou překrásnou, princeznou Pampeliškou, Rusalkou...tou jsem bývala nejraději, seděla jsem na okraji kašny a vymýšlela si písničky. Paní Bulica mě pozorovala, někdy byla smutná, zamyšlená, někdy se usmívala. Pamatuji si, jak jednou vyskočila a řekla: "Pojď, uvařím ti čokoládu." Posadila mě do proutěného křesla na podestě nad schodištěm a já se na tu čokoládu tak těšila. Přinesla dva hrníčky a v nich...kakao. Protestovala jsem a hádala se, že to není čokoláda.

S paní Bulicou byla zábava, učila mě háčkovat, vyšívat, kombinovat barvy a dělat různá překvapení. Lisovaly jsme macešky a dělaly z nich krásná přání k svátkům. Pak jsem jí musela dopodrobna líčit, jakou radost maminka z přáníčka měla. Občas jsem vymyslela nějakou kulišárnu a dala do křesla pana nadlesního suchou borovou šišku, na kterou si sedl. Byla z toho velká legrace a pan nadlesní tehdy řekl: "Drahá, dlouho jsem tě neviděl se tak vesele smát". Vždy ji oslovoval drahá a paní mu říkala drago. Občas ji pohladil po vlasech, vzal za ruku. Měla jsem v životě štěstí, viděla jsem hodně lásky a  náklonnosti, kterou si lidé projevovali. I moji rodiče se měli velmi rádi a tatínek svou rozšafností maminku uměl rozveselit. Často říkával:" Tak co myslíš, maminko,  bude to tak nejlíp?" I u pana učitele a jeho paní, která mě hlídala, když jsem byla malá, jsem viděla také hodně láskyplných projevů.

Paní Bulica často vzpomínala na své mládí a vyprávěla mi o svém životě v Chorvatsku. Jednoho deštivého dne přinesla veliké album do jídelny a spolu jsme je prohlížely. Ukazovala mi fotografie svých rodičů, statku, kde vyrůstala, své chůvy, výjevy od moře, dovolenou ve Splitu, kde se seznámila se svým mužem. Pak otočila ke stránce, na které byly dvě průhledné fólie s vylisovanými lístky růžové a bílé růže. Dál neotáčela. Byla jsem zvědavá, co je dál, ale paní Bulica jen vážně řekla: "To ti ukáži, až budeš větší."

Můj příběh
Hodnocení:
(4.9 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?