Petr má šedesát devět let, byl úspěšný konstruktér, v práci přesluhoval. Jenže přišly bolesti se zády, cítil, že už výrazné pracovní nasazení nezvládá. „Poslední dva roky jsem cítil, že jsem mladým ve firmě spíše na obtíž, tak jsem to konečně zabalil. Na penzi jsem se nikdy netěšil, práce mi byla vším. Tak jsem si aspoň plánoval, že si užiju naší chalupy, i když žádný kutil nejsem,“ vypráví. Jenže jeho o jedenáct let mladší žena je novinářka, v práci se jí daří, baví ji. Je často ve společnosti, často kvůli práce cestuje a tráví večery mimo domov. To, na co byli celý život zvyklí – že každý žil svým životem, se najednou ukazuje být problém. „Petr mi neustále volá, kdy přijdu, kdy už pojedeme na chalupu. Já chápu, že se doma nudí a je to pro něho nezvyklá situace, ale já ještě pracuji a nemůžu si dovolit odjet na chalupu každý týden už ve čtvrtek,“ vypráví Helena. A tak dochází k třenicím.
Je neděle večer a Petr navrhuje, že na chalupě zůstanou až do pondělí. Helena nemůže, protože už v pondělí ráno má důležitou schůzku a potřebuje být tedy v Praze. Navrhuje Petrovi, ať zůstane na chalupě sám, že pojede autobusem nebo ji svezou sousedé. Petr odmítá, na chalupě se sám nudí, najednou se mu nelíbí, že Helena je málo doma. Každé ráno ji vytáčí otázkou: kdy dnes přijdeš? Otázka je dobře míněná, ale Helena odsekává: nevím, nikdy dříve jsi se mě na to neptal, nevím, jak se mi dnes schůzky vyvinou.
Nezvyklá situace? Ale kdeže, měly by s ní počítat všechny ženy, které mají starší partnery. Vzít si ve třiceti šarmantního pětačtyřicátníka se jeví být skvělé. Ale když je ženě padesát a chce pracovat, z pětačtyřicátníka je pětašedesátník a klidně už může být v penzi. Nebo se mu blíží a on začíná přemítat nad tím, že to nebude úplně ideální sedět sám doma a čekat, až žena přijde z práce.
„Ženy jsou a budou čím dál vzdělanější, jsou samostatnější i ekonomicky a mají a budou mít méně dětí. Tato genderová otázka se projevuje i v oblasti odchodu do penze. Žena by sice ráda pod vlivem tradičně chápané mužské role k muži vzhlížela a až do smrti by ho chtěla vnímat jako svou oporu, realita je však jinde,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová, autorka knihy Jak si vychutnat seniorská léta.
Dochází tak k paradoxním situacím. Ženy se ve vyšším věku dostávají do takzvané mužské role. Když pracovali oba partneři, bylo to považováno za normální, ale jakmile je muž v penzi, má pocit, že se dostal do role pasivní. Mnohdy jeho dosud pracující žena přináší domů více peněz, než je jeho penze. Zkrátka, partneři se ocitli v situaci, kterou dosud neznali.
„Tatínek dost těžce nese, že je máma v práci dlouho do večera,“ vypráví ekonomka Jana, která pracuje ve stejné firmě jako její matka. Její otec už je přitom rok v důchodu. „Je to těžké. Táta se tváří nasupeně, pořád jen kouká do počítače a vede řeči, že mámě je v práci lépe, že je tam schválně dlouho do večera, aby se nemusela doma dívat na starého dědka. Přitom vím, že máma si bere přesčasy a maká, aby něco víc vydělala a mohli si vždy dopřát pěknou dovolenou u moře. Jenže táta na ni začíná žárlit, cítí se méněcenný, ztratil svou dominantní pozici. Vždy to byl on, kdo přicházel domů pozdě večer. A najednou mu máma volá z práce a dává mu pokyn, aby koupil to či ono nebo aby jí vytáhl večeři z mrazáku,“ popisuje Jana rodinnou situaci.
Samozřejmě to tak není ve všech případech. Jsou páry, ve kterých si muži užívají penze a konečně rozvinou své aktivity, zatímco jejich partnerky se realizují v práci. Ale často je to i tak, že ženy jsou mrzuté, že ještě musejí pracovat, zatímco ten jejich už má klid a čas na koníčky. Zkrátka, každý pár je jiný. Všechny, ve kterých je však muž výrazně starší než žena, by si měly uvědomit, že jednou může dojít k situaci, kdy se z muže stane penzista, zatímco žena bude ještě pracovat, vydělávat, vracet se domů večer. Jen velmi dobře fungující páry se vztahem založeným na lásce, důvěře a toleranci, to však zvládnou.