Původně jsem měla v úmyslu napsat diskuzní příspěvek k redakčnímu článku, „Senioři budou mít od půlky června na vlaky a autobusy 75 procentní slevu“, ale raději píši samostatný článek. Osobně s touto slevou nesouhlasím, protože, podle mého názoru, je to krajně nesystémový krok. V jednom vlaku, či autobusu sleva platit bude, v jiném nikoliv, a pravidla? Darmo mluvit. Bude to, po mnoha předešlých, další „černá díra“, kam nekontrolovaně potečou peníze a k těm nejpotřebnějším se stejně nedostanou. K čemu mi bude levné jízdné, když ho, například ze zdravotních důvodů, nebudu moci využívat? Proč děláme stále věci tak složitě, když je můžeme, ve stávajícím systému, dělat jednoduše.
1) "Ruku na srdce", pokud jde o manželský pár důchodců, tak tam problém nevidím. Problém ale nastane, pokud jeden z těch dvou odejde na "druhý břeh". Většinou žena, která by si zasloužila daleko větší uznání, tak má z obecně dobře známých důvodů důchod nižší. Když zůstane sama, tak je absolutně nemožné, aby si mohla zachovat alespoň standardní živobytí, bez toho, aby musela chodit na brigády. Je to nedůstojné. Proto bych souhlasila s variantou, aby pozůstalým, pobírajícím důchod, bylo měsíčně přidáno na základní potřeby, které se po odchodu jednoho z manželů automaticky nesníží. Máme dobře propracovaný systém výplat důchodů, ve kterém by se peníze adresně dostaly tam, kam mají, a každý by se mohl svobodně rozhodnout, jestli jet na výlet, nebo jít za kulturou, atd.
2) Pokud jde o produktivní věk, tak dám příklad: Dva živitelé rodin pracují na jednom pracovišti, jeden v místě bydliště, druhý dojíždí. Cesta za prací činí cca 1 000.- Kč/měs. Ten první má za rok na hezkou dovolenou, ten dojíždějící může sedět doma. Proč má být přespolní za stejnou práci dojížděním znevýhodněn? Zaměstnavatel přece ví, kdo mu do zaměstnání dojíždí, bral by adresné dotace a navíc, podpořilo by se tím i dojíždění za prací. Je to také jeden z důvodů, možná hlavní, proč lidé jsou raději na úřadu práce, případně na sociálních dávkách. Přes zaměstnavatele by rodiče měli dostávat peníze i pro své děti dojíždějící do škol.
Možná by stálo za zmínku, k čemu stát, potažmo ČD, musí živit tak megalomanského administrativního molocha? Chodit do zaměstnání se NEROVNÁ chodit do práce a pracovat by se mělo vyplatit. Kdo nepracuje, ať sedí doma na vlastní odpovědnost a s plným vědomím, že „Bez práce nejsou koláče“. Stohů papírů, ze stále do kola, bezesmyslu vyplňovaných tabulek, se nikdo nenají. Vykonaná práce má být za každým vidět a přinášet celé společnosti užitek.