Jaro je každoročně spojováno s láskou. Tvrzení, že láska kvete v každém věku, může sice znít jako otřepané klišé, ale teprve kdo to zažil u svých nejbližších, pochopí, že se těch pár slov může naplnit dřív, než se nadějete.
Moje každodenní komunikace s maminkou, která už druhým rokem žije v útulném brněnském domově pro seniory, je pro mě životně důležitá. Její Alzheimerova choroba má díky tamní péči a naší časté komunikaci velmi uspokojivý průběh i potřebný řád.
Loni v létě mi každý den do telefonu pobaveně líčila, jak se jí dvoří dva senioři. Sotva se prý usadí v zahradě na lavičce, hned se tam oba objeví a už se prý na ni „lepí“. A jak si toho prý ostatní všímají a dobírají si je, kdo z nich ji nakonec získá. Nejdřív jsem myslela, že si naše babi zase trochu vymýšlí, ale jedna z pečovatelek mi potvrdila, že soubojem o naši babičku žije celý domov. Pánové prý o sebe dokonce začali víc pečovat, nosí čisté košile, holí se každý den a předhánějí se v galantnostech. Všichni prý čekají, jak to dopadne…
Najednou mi babi přestala brát telefon. Ani sama nevolala. Čekám dva dny a pak jako obvykle volám pečovatelku. „Potřebujete něco nutně?“ ptá se mě potichu. „Víte, já je nechci rušit. Oni jsou už pár dní jak dvě hrdličky, nehnou se od sebe, chodí spolu na procházky, a zrovna teď tady sedí v podloubí na lavičce, drží se za ruce a pan Václav se na vaši maminku tak láskyplně dívá…“
Tak to vyhrál pan Václav! Osmdesát sedm let, dvojnásobný vdovec. Moje čtyřiaosmdesátiletá maminka (a pětatřicet let vdova!) je teď jeho Hanička...
Večer mi to konečně zvedne. O panu Václavovi vypráví s humorem, ale slyším po hlase, jak je spokojená. „On by mi chtěl pořád sahat na koleno,“ špitá spiklenecky. „Ale já si vždycky poposednu a zazpívám mu Venoušku, Venoušku, to se dělá? No my se tu všichni tak bavíme, to bys koukala! Víš, tady je to… jak v mateřské školce pro důchodce!“ líčí mi situaci maminka a směje se svému vtipu na celé kolo…
Loni v listopadu bohužel pan Václav náhle zemřel. Bylo to nečekané a rychlé, ale maminka si díky své nemoci i veselé nátuře užívá své každodenní radosti dál. A já jsem nekonečně vděčná, že mi už zase do detailu popisuje, jak se všichni srocují v zahradě na lavičce, když vysvitne sluníčko…
Řekněte sami, nemám já s tou svojí maminkou štěstí?
Hezké vztahy v běhu času vám přeje
Hana Švejnohová
