Ještě nedávno mi slovo Mexiko asociovalo sombrero, kaktus anebo tequillu. Ovšem poté, co jsem malým kouskem tuto obrovitou zemi procestovala (téměř 2 000 km), přes pomlčku mi v hlavě naskakují pojmy:
- CDMX,
- El Popo,
- Pueblo,
- El Tule,
- Monte Alban,
- Zipolite,
- Taxco,
- Mezkal
a nezapomenutelné jméno PETR ŠUBA. Obrazem pak před očima vidím krásně upravené obličeje Mexičanek s vykonturovanými plnými a smyslnými rty, nebo ostražitě měkký černooký kukuč jejich střapatých dětí.
Abych se mohla rozpovídat a získaná cestovatelská fakta odít do košilek z neopakovatelných zážitků, dovolte mi malou rozvahu, pomocí které se pokusím zajistit, aby mé vyprávění nebylo ve stylu „sem mušinec, tam kravinec“, jak říkával profesor chemie na gymnáziu, když hořekoval nad mými poněkud nesystematicky prezentovanými znalostmi biochemických reakcí u tabule. Pokusím se nabídnout vám přehledný obraz o některých místech, které jsem navštívila v zemi, tu přelidněné a tu zase ve své suchosti s ostny 80letých kaktusů opuštěně nehostinné, tu tajemné průniky svých jedinečných kultur, anebo překvapující protiklady podobnými tomu, že panenka Marie má hnědou kůži a sedá si na trůn starého boha Tonantzina.
Hned zkraje bych se s vámi ovšem chtěla podělit o radost, kterou mám z poznání člověka, jehož jméno jsem uvedla velkými písmeny výše. Jde o báječného chlapíka mladistvého výzoru, jemuž by určitě „pajsku“ nikdo nehádal. Byl našim průvodcem a trpělivým taťkou s okamžitou pomocí na dlani v jednom.
Petr Šuba je nadupaný prostředník/komunikátor, do jehož osobnosti se implementovalo několik předností - příjemný vzhled a mluva těla; pokora a laskavost; didaktické dovednosti k přenosu geograficko-politicko-sociálních faktů a um dobré volby metod k jejich bezbolestnému osvojování; znalost dějin, tradic, zvyklostí nebo nástrah Mexika, ve kterém žije bezmála 20 let. Petr Šuba byl náš anděl strážný, byl po ruce, vždy a všude. Naši amatérskou cestovatelskou družinu neustavil do role rukojmích jeho profesionální průvodcovské vášni, nýbrž velkoryse nám dokázal důvěřovat a nabídl volnost i soukromí. S velkou úctou a díkem tomuto chlapíkovi vám v následujících řádcích o některých (top)reáliích Mexika s radostí a po svém povyprávím.
CDMX – značí zkratku pro Mexiko City, které je hlavním městem státu Mexico City i Mexika, tzv. Mexico D.F. (Distrio Federal), v němž dnes žije asi 29 miliónů obyvatel. CDMX je megarozlehlé město zbudované na náhorní plošině ve výšce 2 240 m nad mořem obklopené sopkami Popokatépetl (Kouřící hora) a Iztaccihúatl (Ležící /Bílá/ žena) a je protkané 80 km dlouhou severo-jižní třídou Avenida Insurgentes (česky Vzbouřenců; počet čísel popisných má až 12 tisíc :-D), historicky je pak místně rozdělené asi na 11 částí, delegations. Ve městě uvidíte mrakodrapy, bulváry, nádherné španělské budovy, ruiny původního Aztéckého města Tenochtitlan, největší náměstí v Americe (4 ha), moderní obchodní domy, parky (vždy s Wifi), kostely, kláštery, basiliky, paláce z koloniálních dob, kašny a lavičky, sochy významných osob včetně sochy T. G. Masaryka (stejná je před Pražským hradem) na nejdražší obchodní třídě v Latinské Americe jménem Avenida Presidente Masaryk.
Nejstarší park v Americe jménem Alameda, vysázený v roce 1592, původně jen topolový, který jsme si prošli, byl z 43. poschodí mrakodrapové věže Latinoamericana (186 m, přežila všechna zemětřesení) v krásném fialovém hávu rozkvetlých žakarand. Mexičané říkají, že když kvetou tyto stromy, tak že přichází jaro. Velmi úctyhodně na mne zapůsobila nedaleko bílé mramorové budovy opery centrální stará pošta vystavěná v roce 1830 v benátském stylu. Tato rohová budova je zdobená mosazí vně i uvnitř, je prostorná a čas v ní neběží, anebo tak pomaloučku, že se obsluhy ani nedočkáte, případně na vás krásná Mexičanka koukne, usměje se a požadavek ke koupi známek zkraje zmaří, neboť gestikulací upravených rukou naznačuje, že nemá drobné.
Velkým zážitkem byla jízda metrem. Mexické metro má 14 tras. Bylo vystaveno v roce 1967 z důvodu olympiády. Dnešní jízdenka stojí 5 pesos (asi 6 Kč), je přestupná. Při vstupu do metra ji vsunete do turniketu, ten ji zblajzne a za to jsou vám otevřeny dvířka. V prostředí metra se můžete za tuto jízdenku pohybovat celý den, jezdit křížem krážem až do chvíle, kdy projdete turniketem z metra ven. Mexické metro nemá koleje. Jeho barevné vagonky mají kola s tlustými pneumatikami, podobnými kolům poválečných polních závěsných vozů na cukrovou řepu. Tato kola jedou ve žlabech přesně pasujících na jejich tloušťku, nemohou vykolejit a zaručují měkkou odpruženou jízdu. Nastupování a vystupování je 30 vteřinové, kdo zaváhá, je překvapen. Dveře se bez avíza zavírají. Se svou nesmlouvavostí metro převeze denně až 10 milionů cestujících, zbytek cestujících používá autobusovou nebo trolejovou povrchovou dopravu, v některých vrchovatých částech města se k městské hromadné dopravě používají kabinkové závěsné lanovky (6 Ps). A samozřejmě hojně fungují taxíky, dnes růžové, podle barevné typologie vítězné vládní strany „PRI“. Stejným principem si lidé ve městě barví fasády domků, jedni růžově, jiní žlutě, na pohled je vidět, komu fandí soused.
El Popo – tak se říká vulkánu Popokatépetl, který je aktivní a je přísně zakázáno na něj šplhat (s výjimkou vědeckých expedic), byť výstup trvá jen 6 hodin, pokud lezete brzy ráno, než vysvitne slunce, které jinak svými paprsky strusku mění v kluzkou hmotu. Je vysoký 5654 m nad mořem, což mu zaručuje, že je druhou nejvyšší horou Mexika. Jméno Popocatépetl pochází z původního indiánského jazyka Nahuatl, tedy v překladu Kouřová hora. El Popo je propojen 3200 metrů vysokým průsmykem Paso de Cortéz s druhým vulkánem Iztaccíhuatl (5230 m), na jehož vrchol je výstup možný bez omezení. Výstup trvá dva dny. Na vrcholku počítejte s ledovcem. Těšila jsem se, že z průsmyku posvátnou horu El Popo uvidím celičkou, vždyť jsme kvůli tomu z CDMX vyráželi hned z rána, ale bohužel, svou čmoudící čepičku si schoval do líně se válejících mraků jako do kapuce. Fotoúlovky tedy nic moc. Zklamání netrvalo dlouho, odpoledne jsem přece jen čadivce v celé kráse viděla, ovšem už jen z větší dálky od Andělského města (Puebla). U Puebla jsem viděla ještě jednu krásně nasvícenou zajímavou sopku jménem Malinče. „Miloučké jméno, že?“ Za jménem je skutečný příběh. Malinče je jméno ženy, která se vepsala kladně i záporně do historie Mexika. Jak se to vezme. Byla to Indiánka, která se stala milenkou a tlumočnicí conquistadora Hernána Cortése, vojevůdce Španělů dobyvatelů, nakonec byla i matkou jeho dětí. Když Cortés dobyl Mexiko, jedni soudili Malinče, že zradila zemi, druzí jí blahořečili, neboť byla schopnou diplomatkou a usměrňovala v náruči Cortése násilnosti spojené s příchodem Španělů. Cortés svou Malinče miloval a miloval i Mexiko, což podtrhuje fakt, že se nechal pohřbít v Mexiku, v CDMX, v chrámu Ježíše Nazaretského.
Pueblo – říká se mu Andělské město. Jeho dominantou je velká dvojvěžatá katedrála, výška věží je údajně nejvyšší v Mexiku. Město proslulo keramikou (obkladovou, stolovou), sladkostmi, vaječnými koňaky z ohnivé vody, kulinařinou a čokoládovou omáčkou „mole“, která obsahuje ve svém receptu 47 ingrediencí. Žijí zde tzv. kreolové, bílí mexičané, kteří ve své DNA nemají žádné stopy z původních mexičanů. To je patrné v jejich povahách, jsou nafoukaní, povýšení. Velkou zajímavostí spojenou s tímto městem je další „NEJ“ – v jedné zahradě se nachází nejmenší činná sopka na světě, vysoká 1 m.
El Tule – malé ospalé městečko, kde jsme si dali v tamní hospůdce snídaní jako praví mexikáni. U kostela roste majestátný strom Tisovec Montezumův. Tento mohutný jehličnan z čeledi cypřišovitých (podle místních ahuehuete, biologicky Taxodiiacea, Taxodium distichum) zde roste přes 2000 let (některé odhady tvrdí 3000 let). Cypřiš jsem vnímala jako „Dědu Vševěda“, s proměnlivým obličejem tělnatého kmene a zlatými vlasy křivolakých větví, zdobených řetízkovými jehličkami. Rozumět jeho mluvě, jistě by nám povyprávěl o výstavbě Monte Albánu, narození a vládě aztéckého vládce Montezumy nebo o příchodu Španělů a krásné Malinče. Tento strom je širší než vyšší. Pyšní se obrovským průměrem kmene, který dosahuje 14 metrů, celých 42 metrů dosahuje obvod kmene. Je to pěkný tlusťoch, ale myslím to pěkně. Stát pod stromem je nepopsatelné. Příjemný magnetismus jeho větví mne zvedal na špičky a vtahoval vzhůru do koruny, pociťovala jsem přízeň moudrého starce, který vás chce obejmout a něžně políbit na čelo. Cítila jsem, jak tomu pichlavému starci tluče srdce, jak mne hladí dechem tisíciletých vůní překotných dějinných událostí. Dlouze a nehybně jsem ve své pokoře pod stromem stála a tiše se modlila, aby tady zůstal na věky.
Monte Alban – v překladu Bílá hora, má seříznutý vrchol do absolutní roviny. Na této rovině, kdys vylité betonem (staré kultury uměly dělat beton), byla vystavěna nejstarší městská civilizace na kontinentě, tedy město, které zažilo několik osídlení. Nejprve zde žili tzv. Jaguáří lidé (Olmékové), pak opuštěné město osídlili v nových přestavbách Zapotékové. Posledními obyvateli až do příchodu Španělů byli Mixtékové. Dnes na vás na vrcholku čekají pozůstatky hrobek, chrámů, pyramid, hřiště na míčovou hru „tlachtli“, torza s vypodobením lidí, ale především atmosféra kýžené historické paměti, která vypovídá o tom, jak zdejší kultury byly vyspělé a znalé vesmírných řádů. S každým výhledem z vrcholků pyramid se mne zmocnila tajemná euforie umocňovaná pozůstalou energií vládců zaniklých civilizací.
Zipolite – snad mi krásné Acapulco odpustí, když nebudu opěvovat jeho několikakilometrové pláže a odvážné cladivals, muže skákající ze 40 m vysokého útesu La Quebrada vždy do příbojem vln zalité zátoky široké 7 m, a upřednostním rajské místo u vesničky Zipolite, které je současně asi 3,4 km daleko od nejjižnějšího místa kontinentu Severní Ameriky - Punta Cometa. Zdejší dlouhou písečnou pláž, která má uprostřed malé skály a útesy na krajích, v minulém století bezelstně zabrali hepees. Zipolite je nejsvobodnější místo v Mexiku, stalo se územím nikoho a zároveň všech, … jogínů, homosexuálů, nudistů…., a proto tu po ránu na pláži můžete pozorovat jogíny, jak vítají slunce, muže, co se něžně vodí za ruce s muži, mládež s dredy kouřící jointa za jointem (8 g marihuany na osobu povoleno mít u sebe), anebo čokoládové lesknoucí se nudisty, kteří mohou beztrestně dávat na odiv své Bohem obdařené tělo na jediné oficiální nudistické pláži v Mexiku. Za poslední léta tu vzniklo pár fajnovějších restaurací a menších hotýlků, přesto pláž je pořád spíš divoká, batůžkářská. Bez jakýchkoli problémů si můžete kdekoliv za poplatek (20 pesos) s výhledem na magický Tichý oceán postavit stan či pověsit hamaku (houpací síť), ale můžete si zde pořídit i nocleh za 2-3 tisíce pesos. Kromě atraktivního koupání v obrovských 3 - 4 m vlnách, praktikování jógy či snění v rauši se můžete podél silnice projít do vedlejší vesničky Mazunte s želvím muzeem, nebo použít taxíky, anebo využít místní dopravu na korbě drncavých aut, což jsme vyzkoušeli.
Taxco - staré, koloniální mexické město známé pro svou těžbu a zpracování stříbra. Město bylo postaveno na úpatí hory a strmé uličky s krásnými koloniálními domy jsou jednou z mnoha turistických atrakcí. Ve městě stojí i kostel Santa Prisca, který byl postaven v ultrabarokním stylu před více než 200 lety. Zcela na hoře je poutní místo s asi desetimetrovou sochou Ježíše s rozpřaženýma rukama. Za 40-50 pesos vás tam z centra vyveze taxík WW brouk (cca 300 brouků městečku slouží). My za Ježíšem šli pěšky a pěkně jsme se zapotili. Ovšem výhled na město byl okouzlující. Nepřeháním. Má zkušenost potvrzuje, že zaslouženě nejen pro kvalitu svých stříbrařských výrobků a kvalitu koloniálního stavitelství do vrchu, nýbrž především pro okolní scenérii, bylo město jmenováno jedním z "Kouzelných míst Mexika", "Pueblo mágico".
Mezkal – mužským čtenářům, za to, že vydrželi číst až sem, udělám radost a něco povím o tomto zázraku. Jde o původní mexický alkoholický nápoj. Vyrábí se z rostliny Agave americana (Maguea), rostlé 8-10 let, po květu, čili musí být pohlavně zralá. Agáve se nepěstují, ale vyhledávají ve volné přírodě. Jakmile je nalezena, její zelené pichlavé „meče“ se ořežou a pozůstalé srdce podobné obřímu ananasu se vloží s dalšími takto nalezenými kusy do velké vyzděné jámy o průměru 3 m a hloubky 1,5 m. V jámě je navršeno dřevěné uhlí a na něm je kamení. Uhlí se zapálí a rozžhaví se spolu s vyzdívkou, na torza z agáve se nasype hlína a nechají se několik dní dusit ve vlastní šťávě. Pak se vytáhnou, rozsekají a rozemelou na kaši, která v dřevěných bečkách kvasí. Nakonec se vypálí (2x destiluje) v čirý alkohol s příchutí kouře. Mezkal se prodává ve 4 druzích. Čirý, pak zlatý ležící po vypálení v sudech minimálně půl roku - vkládá se do láhví červi, kteří žijí na agáve. Hnědý mezkal je minimálně 5 let v sudech uležený a tmavý mezkal, nejdražší, je uležený až 8 roků. Mezkal je kvalitní pití vyrobené přírodními postupy a bez chemických přísad. Pije se podobně jako tequilla – na ruku mezi palec a ukazováček kápneme citron, nasypeme „sal con chile“ (sůl s čili a drceným červem), slízneme z ruky, napijeme se mezkalu, a ještě než polkneme, vykousneme zbytek citronu.
S přípitkem „saluto“ – „na zdraví“ končím své vyprávění, byť bych uměla přidávat další a další pomlčky s pojmy, které by vám Mexiko ještě lépe vyobrazily. S pozdravem "Adios, Mexico!" mávám krásným zážitkům s douškou: "Jsem šťastná, že jsme přežili 11 hodinový let a jsme zase doma, v našem hrbolatém Česku, v kontextu s Mexikem tolik čistém a uspořádaném."
