23.května uplyne 400 let od třetí pražské defenestrace. Zdánlivě bezvýznamný incident, kdy radikálové českých protestanských stavů pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna vyhodili z okna Pražského hradu nejvyšší představitele králova úřadu - Viléma Slavatu z Chlumu, Jaroslava Bořitu z Martinic a písaře Filipa Fabricia- vešel do dějin jako "třetí pražská defenestrace" a odstartoval nejhorší konflikt v Evropě - třicetiletou válku.
Demonstrativní akt odporu českých stavů proti porušování Rudolfova majestátu za použití násilí, byl jimi samými považován za legitimní řešení neutěšené politické situace vlády Ferdinanda II.Habsburského. Následovala bitva na Bílé hoře 8.11.1620 s definitivní porážkou stavovských vojsk a hromadná poprava 27 odbojných stavů ("českých pánů") 21.6.1621.
Obě předchozí defenestrace z 15.st. rr. 1419 a 1483 jsou součástí husitského věku. Symbolicky označily počátek a závěr české reformace. I dnes jsou pro nás jakýmsi mementem či varováním. Je však rozdíl mezi defenestracemi v 15.století a tou z r.1618.
Ta první vedla k zahájení husitské reformace a skončila vítězstvím české reformace, zatímco po té třetí vzplanul na Evropském kontinentu krvavý konflikt, z něhož česká reformace odešla fatálně poražena.
Třicet let trvající boj mezi absolutistickým habsburským mocenským blokem (Rakousko, Španělsko) a protihabsburskou aliancí evropských států pod vedením Francie zpustošil Evropu, zničil města, vesnice, hrady, zámky. Úbytek obyvatelstva byl šokující..
Připomeňme si tuto událost, která, i přes všechna následná utrpení lidí té doby, je nedílnou součástí našich dějin.
Jak řekl francouzský spisovatel a filosof Jean Paul Sartre: "Kdo se nepoučil z dějin, musí je znovu prožívat".