Kdy jste se začala zajímat o jídlo?
Jídlo silně vnímám odjakživa. Vybavuji si momenty z dětství, jak s mámou dělám poprvé višňové knedlíky a smím pokládat dovnitř kostku cukru, pamatuji si, jak jíme na verandě chaty telecí grilované v krbu nebo jak mi do hlavy stoupá vůně čerstvě nasekané petrželky přinesené ze záhonu rovnou do polévky - to jsou chvíle, které mám silně zakořeněné u srdce.
A kdy z toho stala vaše profese?
Když jsem se později chtěla stát novinářkou, bylo jasné, že jídlo bude v ohnisku mého zájmu. Zkoušela jsem o něm psát, ale gastrožurnalistika jako taková tu tehdy prakticky neexistovala. Nikoho to moc nezajímalo. Tehdy mi Renata Červenková, starší kolegyně a velká novinářská autorita se specializací na zdravotnictví, řekla, že mám talent. A poradila mi, jak udělat ze specializace na jídlo přednost. A pak už to jelo.
Co vás nejvíce na české gastronomii rozčiluje? Co by se mělo změnit?
Každý den všude vidím obrovské pokroky, zlepšení a snahu, takže se z toho spíše raduji. Když nám teď otevřeli na nádraží příjemné bistro ale s nedotaženou kávou, pochválila jsem majiteli skvělé chleby s vajíčkovou pomazánkou a zmínila, že káva by klidně mohla být méně přepražená. Věřím, že si z toho něco vezme a udělá to nejlepší, co umí. Gastronomie je cesta a každý po ní šlape, tak nejlépe jak dokáže. Podstatný je fakt, že jdeme dopředu!
Kam si jezdíte do zahraničí pro inspiraci?
Ráda zamířím do Rakouska, to je taková zlatá “zastavárna” české kuchyně. Dříve mě hodně inspirovala Anglie a Francie, ale teď mám nový cíl: Japonsko. Děje se tam toho hodně, mohlo by nám být po mnoha stránkách inspirací a vzorem, pohledem do naší budoucnosti. Chtěla bych to prozkoumat!
Máte v Praze v Dlouhé ulici bistro se zdravými a moderními chlebíčky. Stálo to hodně odvahy něco takového otevřít?
Mám po tátovi polské kořeny a jak jsem později zjistila, Poláci se nebojí. Je to velmi statečný národ. Samozřejmě, že po cestě mi bylo leckdy ouvej, ale na začátku si to nikdy nepřipouštím - prostě jdu. Asi proto, že vím, že důsledky svých rozhodnutí dokážu ustát, že se v tomto ohledu mohu na sebe spolehnout.
Kde sbíráte recepty?
Receptury jsem nikdy nikde nehledala. Jsou většinou z mojí hlavy. To co bych si sama přála jíst a na co mám chuť, zkombinuji, upravuji, vyvíjím s kolegy a nakonec to nabídneme zákazníkům.
Jste zakladatelkou a propagátorkou farmářských trhů. Těší vás současný boom? Co bylo pro vás impulsem?
Upřímně: moc netěší. Prakticky na ně nechodím, připomínají mi Matějskou pouť se vším všudy. Jedinou výjimku bych dala hale 22 ve Vršovicích. Setkávají se tu zemědělci a opravdoví milovníci jídla. To byl původní záměr. Ne kšeftaři, zahraniční jídla a potraviny nebo dovozová zelenina. Farmářské trhy na pražské Náplavce nebo na náměstí Jiřího z Poděbrad jdou mimo mé ideje.
Kdo je Hana Michopulu
Hana Michopulu je novinářka, která píše o jídle. Tři roky vedla rubriku o jídle v časopise Marianne, z jejíhož úspěchu se později zrodil časopis Apetit. Pro něj vymyslela koncept a byla jeho první šéfredaktorkou. Později přešla na volnou nohu, začala psát kuchařky a věnovat se jídlu v praxi. Čtenáři si z té doby pamatují Hanku hlavně z časopisu Reflex, kam psala úspěšnou rubriku Zpátky do kuchyně. Pro Lidové noviny pak vytvořila webový seriál Snadné vaření.
