„Maminko, chtěli jsme tě poprosit, abys nám vrátila klíče. Nezlob se, ale vadí nám, že k nám do bytu chodíš, když nejsme doma a i když doma jsme, neříkáš nám předem, kdy chceš přijít.“
Tak tyto věty nedávno řekl čtyřicetiletý Martin své mámě. Ano, jsou to nepěkné věty a pravdou je, že způsobily pořádné dusno. I když, vlastně to dusno bylo v rodině už mnohem dříve, než byly vyřčeny. Martin se po rozvodu podruhé oženil. Jeho nová partnerka po čase začala obtížně snášet, že Martinova maminka velmi často chodívala k nim domů. Třeba se tam jen tak stavila, když byli v práci. Vynesla jim odpadky, nechala na kuchyňské lince pár jablek nebo upečenou buchtu. Někdy zachrastil klíč v zámku, když byli doma. Maminka se stavila jen tak, na kávu, na kus řeči. Prostě si sedla, povídala, seděla.
„Pochopil jsem, že to mé ženě vadí, že na to není zvyklá. Sama nepochází z rodiny, kde by si lidé byli tak blízcí. Já měl s mámou vždy dobrý vztah, ale je pravdou, že mě ty její přepadové návštěvy taky štvaly. Nejvíc v době, kdy jsem po rozvodu trošku střídal známosti. Jednou u mě našla prádlo mé přítelkyně, jindy mi uklízela ložnici a bylo mi poněkud trapné, když našla prezervativ. Postupně mi docházelo, že už její neohlášené návštěvy nechci,“ vypráví Martin.
Jenže dotyčná obětavá a pečující máma se samozřejmě urazila. „Tak to mám za to, že se o vás starám,“ řekla. Odevzdala synovi klíče, týden mu nezvedala mobil. Situace se už trochu uklidnila, její nová snacha se jí omluvila, pozvala ji na oběd, na večeři. Ale atmosféra je stále napjatá, jiná, než bývala.
Říká se, že matka zůstává matkou po celý život. I když je jejím dětem padesát či více let, pro ni to jsou stále děti. Velmi výstižně tyto situace popsala spisovatelka Nataša Tanská, autorka knihy s názvem Proč jdeme mladým na nervy. Píše v ní: „Ta naše je hodná, ale je jí moc, řekla mi onehdy mladá žena o své matce a otevřela tím vážný a delikátní problém. Do jaké míry smí rodič zasahovat do rodinného života svých dětí? Často slýcháme: Já se nechci plést dětem do života. Někdy se mi obrací kudla v kapse, ale je to jejich věc, já jim do toho mluvit nebudu. Toto bohulibé předsevzetí je lehčí dodržet, když takříkajíc do toho nevidíme, když nejsme svědky každodenních hádek a pochybení. Jakmile ovšem ovdovíme, padne na nás samota a přirozené tíhnutí k mladým se zvýší. Máme dost času, je nám smutno, a tak pořád častěji zaskakujeme k mladým. Zazvoníme a jdeme prostě dovnitř. Vždyť je to moje dítě. Tak jaképak formality.“
Nataša Tanská byla žena moudrá, vtipná a uměla psát výstižně. Její slova potvrzuje psycholožka Jiřina Prekopová, která říká, že rodiče by do života svých dospělých dětí neměli zasahovat. „Nové má přednost před starým. Dospělé dítě, které si založí vlastní rodinu má právo si v ní zavést vlastní pravidla. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se na nich shodli se svými rodiči, odnesli si z domova zvyky, které považují za správné. Ale když to tak není, mají právo na vlastní rozhodování. Snaha je vychovávat v dospělosti už není na místě.“
S tím velmi souvisí i způsob kontaktování se s nimi. Jakmile si dospělé děti jednou zařídí vlastní život, natož vlastní rodiny, měli by jejich rodiče vzít na vědomí, že se jedná o samostatné lidi, jejichž návštěvy by se měly řídit stejnými pravidly jako návštěvy kohokoli jiného. U kolegy z práce taky jen tak nezazvoníme v sobotu dopoledne se slovy: Byla jsem tady vedle na trhu, vzala jsem vám pár jablek, jsou moc dobrá, tak co kdybychom z nich hned upekli štrůdl, vždyť už jsme si ho dlouho nedali. No co se tváříte jako vyorané myši? Vy ještě spíte? Vždyť je jedenáct. Že vy jste zase včera flámovali? No s takovou na ten barák nikdy nenašetříte, když pořád chodíte po restauracích. A co máte dnes s k obědu?
Tak přesně tak mluví matka hodná, které je jen, bohužel, tak nějak moc. Jenže odhadnout, kdy je nás moc, je těžké, přetěžké. O to těžší, že zájem o dospělé děti je upřímný, logický, pochopitelný. Zkrátka, žena má najednou v penzi hodně času a tak ho část chce věnovat pro blaho rodiny.
Úplně nejhorším způsobem, jak může toto blaho šířit, jsou právě neohlášené návštěvy. Nataša Tanská k tomu ve své knize podotýká: „Vaše dítě má už dávno vlastní život, a pokud chce, abyste ho sdíleli, má si samo určit, do jaké míry. Jakmile se začnete, byť nenápadně, vnucovat, vaše snaha bude mít negativní výsledek. Nervozita člověka, který měl zrovna v úmyslu dělat něco jiného než s vámi sedět u kávy, se na vás přenese.“
Psychologové radí, že podobným nepříjemným nedorozuměním se dá předejít několika způsoby. Zásadně nechodit na návštěvu v příbuzným, pokud nejsme výslovně pozváni. Pokud je navštívit toužíme, je možné zatelefonovat něco ve smyslu: Dlouho jsme se neviděli, neuděláme s tím něco, je vše v pořádku? Když po těchto větách nezazní pozvání na návštěvu či na schůzku mimo domov, je vhodné se stáhnout. Je to smutné, ale je to signál, že příbuzní o kontakt nestojí.
Opatrně s rozdáváním klíčů. Pokud máme klíče od domácnosti dospělých dětí, je vhodné si přesně stanovit pravidla, jak ho používat. Zda slouží pro odemknutí kvůli zalévání květin v době dovolené nebo k tomu, abychom tam kdykoli jen tak zašli na kafe bez pozvání. Promluvit si o tak choulostivým věcech s noblesou je velmi těžké. Ale pokud se to podaří, může se tím v rodině předejít spoustě problémů a neshod.