Psychologové často zdůrazňují, že s přibývajícím věkem se lidské vlastnosti zvýrazňují. Že je nesmyslné očekávat, že ze svobodomyslné akční cestovatelky bude babička pečící buchty a pečující o vnoučátka. Takže je dobré se připravit na to, že kdo má sklony k flegmatismu, bude je mít ve stáří ještě větší. Naopak ten, kdo je schopen tři hodiny řešit, že soused pokácel strom a jemu v důsledku toho nyní svítí v určitou hodinu slunce na květinu, která slunce nemá ráda, a tudíž jde sousedovi vynadat, to bude dělat ve stáří ještě častěji a výrazněji.
Psycholog práce František Bělohlávek napsal knihu 15 typů lidí. Rozebírá v ní, jak mohou být různé typy prospěšné či naopak škodící v pracovním prostředí, co jsou jejich silné stránky a naopak. Dá se to vztáhnout na běžný život. Ostatně, člověk se v práci a v soukromí zpravidla chová podobně.
„Flegmatik je pohodový typ na rozdíl od impulzivního cholerika. Mívá problémy s liknavostí, odmítáním změn, snahou o udržení stávajícího uspořádání způsobu práce. To pak vede ke snižování motivace celého týmu. Cholerici naopak mohou, byť nezáměrně, ubližovat ostatním lidem. Nepřiměřeně je napadají za drobnosti nebo za věci, za které nemohou, vytvářejí neklid, napjaté vztahy a nervózní atmosféru na pracovišti,“ míní František Bělohlávek. Zároveň jsou podle něj cholerici otevření, přímí, čitelní, což je v komunikaci a práci prospěšné. Flegmatici zase mají silné stránky v nadhledu, chladné hlavě a vyrovnanosti.
Co tedy čekat od flegmatiků a choleriků ve vyšším věku, v běžném kontaktu? Když jde o osoby, pro které jsou tyto vlastnosti typické a silně se projevují, je život s nimi dost zběsilá jízda. Příkladem je rodina, ve které je hlavou sedmdesátiletý Vlastimil. Vybudoval úspěšnou firmu, sobě i svým dvěma dcerám postavil domy, je na něm závislá polovina vesnice, ve které žije. Dává lidem práci, přispívá na organizování různých akcí. Dalo by se říct, že je úspěšný, ideální muž, který je ve svém věku ve skvělé duševní i fyzické kondici. Ale jeho dcery to vidí jinak. Jedna z nich vypráví:
„Táta vstává každý den v pět. Klidně v šest hodin vletí to našeho baráku a dole v kuchyni křičí, že není možné, že ještě spíme. Dělá to i o víkendech. Manžel přitom pracuje na rodinném hospodářství, tak si aspoň v neděli chce pospat do osmi. Nejde to. Táta řve, že jsme lenoši a že máme vstávat. Nemyslí to špatně. Zároveň nám vaří kafe, nosí čerstvé rohlíky, pro které stačil dojet. On by se kvůli rodiny rozkrájel. Je obdivuhodný, co vše zvládá. Jenže nás ostatní ta jeho neustálá rychlost, hlučnost, vymýšlení dalších věcí, ubíjí. My prostě nestíháme. Když mu to řekneme, strašně se rozčílí. Řve, že jsme nemožní. Pak se nám omlouvá, přinese víno, jídlo. A tak pořád dokola. Je typický cholerik.“
Vlastimil takový býval vždy. Jinak by nevybudoval firmu, nepostavil tři domy, nepozvedl celou vesnici. Jenže s přibývajícími roky se jeho vlastnosti více projevují a lidé si je více uvědomují. Má méně příležitostí projevovat se v práci, protože jeho společnost funguje, její vedení převzal zeť a dcery. Tak svůj elán vybíjí více na rodině.
Podobné zkušenosti má pětašedesátiletá Marie, bývalá účetní. Velmi se těšila do penze, přesněji na to, jak si bude celé dny číst. Ze všech stran slyší: přece nemůžeš celé dny sedět na terase a číst, tobě je jedno, že zahrada je zarostlá, že dcera potřebuje pohlídat kluka, že manžel nemá ve dvanáct oběd?
„Je mi to jedno. Manžel si klidně udělá něco sám nebo se domluvíme, že poobědváme později. Jíme jednoduchá jídla, těstoviny, lečo a tak. Že je tráva vysoká? No tak ji posekáme příští týden, stejně je teď na to moc vedro. V takovém vedru si raději přes den pospíme. A večer si dáme trochu vína, když je tak pěkný teplý večer.“ To je typický Mariin přístup k života. Její dcera se zlobí: „Máma je typická flegmatička. Pamatuji se, jak býval doma třeba jen kousek suchého chleba a ona klidně přišla domů bez nákupu a pak s milým úsměvem řekla, že dnes budou topinky. Na druhé straně uznávám, že je v pohodě, vyrovnaná, vypadá skvěle. Ona se prostě nedokáže nervovat.“
Těžko říct, který přístup k životu je lepší, fakt je ale ten, že flegmatici a cholerici se zpravidla nedokáží změnit, takže je zbytečné nad tím přemýšlet. Jsou to prostě dva typy lidí a soužití není jednoduché s žádným z nich. Nejzajímavější je, když se v rodině sejdou cholerici i flegmatici. To je pak zpravidla o zábavu a dobrodružství postaráno.
