Cestovatel Miloslav Stingl: Jsem jediný indiánský náčelník v Česku
FOTO: Pavel Otevřel

Cestovatel Miloslav Stingl: Jsem jediný indiánský náčelník v Česku

11. 6. 2018

Má 87 let, neskutečnou energii a spoustu plánů – spisovatel, cestovatel a etnograf Miloslav Stingl strávil v zahraničí přes 20 let. Navštívil 152 zemí světa, čtrnáctkrát objel zeměkouli a napsal o tom 43 knih, které se překládají po celém světě. Brzy začne natáčení velkého dokumentárního filmu o jeho neobyčejném životě.

Umíte se nudit?
Ne, neumím. Řídím se heslem: největším nepřítelem člověka je nuda. Tvrdím, že je to italské pořekadlo, ale přitom jsem si ho sám vymyslel. Jestli něco v životě nechci, je to zažít nudu. Jsem netrpělivý, pořád potřebuji něco dělat.

Je vám 87 let, pálí vám to jako mladíkovi. Jaký je váš recept na dlouhověkost?
Být optimista, neztrácet humor, být pracovitý a komunikativní. Dnes spousta lidí komunikuje prostřednictvím internetu a skypu, já dávám přednost tomu, být s lidmi v kontaktu napřímo. Bojím se, že nás ten pokrok ochuzuje o kontakt člověka s člověkem.

Zažil jste na svých cestách nějakou krizovou situaci, kdy jste se opravdu bál?
Jednou jsem jel lodí z Austrálie do Janova. V místě zvaném Africký roh začala loď hořet. Najednou jsem slyšel nouzový signál, vyběhl jsem na palubu, odkud jsme koukali na komíny, jak z nich šlehaly plameny. Vedle mě seděla Němka, která jen opakovala: ‚Wir werden sterben, wir werden sterben‘, že umřeme. Já jsem zůstal optimistou, začal jsem lidem vyprávět v různých jazycích vtipy. Po šesti hodinách oheň sice uhasili, ale do lodi jsme nemohli, uvnitř byly jedovaté výpary. Čtyři dny jsme spali na palubě neovladatelné lodi, kde bylo strašné vedro a jen dvě toalety na 500 pasažérů, to bylo hrozné. Zachránilo mě, že jsem měl s sebou svou taštičku Stinglovku, kde mám nejzákladnější věci – pokrývku hlavy, rezervní prádlo, léky, láhev vody a suchary. Nakonec loď záchranáři odtáhli do Saudské Arábie. Do pasu jsem dostal vízum na tři hodiny, i když bylo jasné, že tak rychle to na hranice nestihne ani Emil Zátopek.

Ještě nějaká další příhoda vás napadá?
Na Šalomounových ostrovech jsem udělal strašnou blbost, rozhodl jsem se plavat do míst, kde žilo jiné etnikum a já jsem ho chtěl vidět. Jenže v těch místech bylo moře plné žraloků. Dnes už vím, že to etnikum nestálo za to, abych se nechal sníst žraloky.

Prý jste rodil Eskymáky?
U Inuitů působí církev Moravských bratří, jsou aktivní například také v tibetském Ladaku. Jednou za deset let mají celosvětový koncil, který se v létě 1967 konal ve východočeském Potštejně. Řekl jsem si, že tam potkám velmi zajímavé lidi, sebral se a jel za nimi. Jedním z pozvaných byl i misionář u Inuitů. Jmenoval se Frederick Peacock a hned mě zval, ať za ním někdy přijedu. Nějakou dobu jsem působil v Montrealu na univerzitě, a když už jsem byl v té Kanadě, sehnal jsem péřovou bundu, sedl do malého letadla a vydal se za ním. Žil v jakési centrální vesnici Happy Valley-Goose Bay v Arktidě, kde byli spolu se svou ženou Doris jedinými bělochy. Děti neměli. Působil tam 32 let, mluvil plynule inuitsky. Kanadská vláda je k Eskymákům velmi velkorysá, má vůči nim pocit viny, a tak jim zřídila jakési zdravotní středisko, kam najmula za velké peníze dva mladé anglické lékaře, sotva po škole. Všechny osady v dosahu 250 km měly rádio, kterým se Inuiti uměli dovolat do centrálního střediska v případě akutního onemocnění. Lékaři dostali pětimístný hydroplán, aniž by kdy létali, a když se rozeznělo rádio, skončili do něj a letěli na pomoc. Pravidelně se mě ptali, jestli bych nechtěl letět s nimi. Tak jsem se několikrát dostal i k porodům, oni rodili, já asistoval. Díky nim jsem se dostal do ztracených osad v izolovaných oblastech, a navíc jsem si doplnil znalosti z anatomie.

Ještě jeden příběh mi musíte povykládat. Jak se stalo, že si vás indiánský kmen ze Severní Ameriky vybral za svého náčelníka…
Jsem jediný indiánský náčelník v Česku. Dlouho jsem pobýval u kmene Kikapú. Několik let po mém návratu domů jim umřel náčelník, který jim zajišťoval kontakt se světem. Jelikož jsem byl během mého pobytu takový jejich ekonomický poradce, tak si na mě vzpomněli. Zavolali na československou ambasádu ve Washingtonu, že mi chtějí udělit titul, ale nevědí jak. Ambasáda volala na ministerstvo zahraničí. Ti taky nevěděli, co s tím. Tak zavolali k nám do Československé akademie věd, dovolali se naší paní sekretářce. Když jsem pak přišel do práce, zeptala se mě, jestli chci být indiánský náčelník. Jenže ten den bylo 1. dubna, považoval jsem to přirozeně za aprílový žert. Za hodinu volalo ministerstvo zahraničí, že nevědí, co s tím, prý že se musí soudruzi poradit. Verdikt zněl, že se mohu stát náčelníkem, protože jsou to „naši rudí bratři.“ Tohle vysvětlení mě absolutně odbouralo. Měl jsem oficiální povolení a stal jsem se 19. května 1971 náčelníkem Kikapú. Je to jedna z věcí, za kterou jsem moc rád. Jen jsem musel vyřešit problém, kde by se měla konat indiánská „korunovace“. Protože Chrám svatého Víta si zabral Karel IV., nakonec se ceremoniál odehrál v Památníku národního písemnictví ve Strahovském klášteře. Od té doby mi kamarádi z legrace říkali „soudruhu náčelníku“, což některé lidi občas lehce znervóznilo, protože si mysleli, že jsem policajt.

Co cestám říkala vaše žena. Třeba když jste se vrátil a napsal knížku o sexu na pěti kontinentech…
Raději se jí na to neptejte. Byl jsem nenormální případ. Když si berete takového člověka, podstupujete určité riziko. Mým největším hříchem však bylo, že jsem neviděl děti vyrůstat. Knížku Sex v pěti dílech světa četla spousta lidí, i manželčina kolegyně. Ohledně žen jsem však celoživotní teoretik a doufám, že v příštích deseti letech se konečně dostanu i k praxi.

Jaká byla nejdelší doba, kterou jste strávil v zahraničí?
Nejdelší pobyt mimo republiku byl tři roky. Na Kubě jsem byl devětkrát, jednou osmnáct měsíců.  Měl jsem 65letého kolegu z Brna, kterého uhnala 15letá Kubánka. Dva měsíce s ním zůstala, když pak dostala české doklady, odjela pryč. A jemu zůstaly v 65 letech jen oči pro pláč.

Na rozdíl od Hanzelky a Zikmunda jste ale jezdil většinou sám. Proč?
Měl jsem pocit, že bych toho druhého mohl ohrozit. Kdyby se mu něco stalo, nemohl bych se jeho ženě a dětem podívat do obličeje, protože jsem ho někam zatáhl. Na druhou stranu to bylo také velké riziko cestovat sám. Děkuji pánu bohu a osudu, že jsem se vždy vrátil zdravý. Hanzelku se Zikmundem jsem vždy velmi obdivoval a nesmírně si vážím přátelství, které s Miroslavem máme.

Byl jste výjimečné dítě, vždy jste chtěl cestovat?
Už v sedmi letech jsem rodičům říkal, že budu jezdit kolem světa. Místo, abych hrál s kamarády fotbal, hledal jsem v knihách vše o indiánech a žil svými sny. Chtěl jsem cestovat, jazyky mi šly vždycky, zřejmě jsem to zdědil po rodičích. Ale když mám přišroubovat žárovku, spadne dům.

Chystáte nějakou další knížku?
Mám něco v hlavě, ale nechci o tom mluvit. Já to neříkám, dokud nemám knížku hotovou. Psát mě baví, nápady mám. Ale dobře, něco málo prozradím – rád bych dopsal knížku, kterou jsem začal psát jako čtrnáctiletý kluk. Jmenovala se Bílý drak a byla o Himalájích. Tehdy jsem napsal dvě třetiny. Téma budhismu mě vždy inspirovalo. Myslím, že by to bylo zajímavé i pro čtenáře. V roce 1974 jsem se seznámil s Jeho Svatostí dalajlámou při mé pracovní cestě po Indii. Byl jsem jeden z prvních Čechů, kteří ho navštívili v Dharamsale, kam se odebral v roce 1959, když Tibeťané povstali proti čínské okupaci. Byla to taková utajená návštěva, protože pro komunisty byl nežádoucí osoba a nebylo chytré na sebe upozorňovat. Seděli jsme u čaje a dalajlama byl přesvědčený, že mě vyslala naše vláda, abych zprostředkoval komunikaci. Já se snažil zjistit něco o lamaismu a dalších odborných nebo filozofických otázkách, on mě zase prosil, jestli bych mu nezařídil návštěvu Mongolské lidové republiky nebo schůzku s Brežněvem. Od té doby jsme se neviděli, až před půl rokem jsme se potkali v Praze. Okamžitě mě poznal.

Prý plánujete i nějaké muzeum?
Rádi bychom otevřeli multimediální muzeum věnované mému životu. Byl bych za to rád, bylo by hezké, kdyby se někde daly vystavit všechny ty věci.

Myslíte věci z 280 kufrů, které u vás v domě objevil váš kolega Adam Chroust, když vám prasklo topení?
Své kufry jsem po návratu z cest nikdy nevybaloval, vždycky jsem si raději koupil vše nové. V kufrech jsem nechával i fototechniku, a protože mám velkou vilu, prostě jsem je rovnal na půdu, do pracovny, do sklepa i garáže. Kdyby nebylo pana Chrousta a maléru s prasklým topením, jsou tam zapomenuté dodnes. Některé kufry jsou vystavené v ostravském muzeu, jeden je v muzeu v Brně.

Kdybyste mohl ještě cestovat, kam byste se znovu rád podíval?
Docela rád bych ještě jednou jel na Novou Guineu. Teď mi vyšla předělaná kniha Očarovaná Havaji. Tam se mi také líbilo. To jsou dva cíle, kam bych docela rád jel. Také miluji Nový Zéland. Jsou tam čtyři roční období, žije se tam anglosaským způsobem života a přitom narazíte na 9000 Polynésanů. Je to ale trochu daleko. Limitem je ovšem moje zdraví a peníze. Honoráře jsou malé a někdy se mi udělá blbě. Nedávno jsem třeba rušil návštěvu Brna.

Která místa máte rád v Česku?
Jako každá slušná rodina máme chalupu v Českém ráji. Tam to mám moc rád. Rodičům jsem koupil dům v Černošicích asi sto metrů od Berounky, jezdil jsem tam na kánoi. Měl jsem tam i kamaráda, který ilustroval moje knížky. Když rodiče umřeli, dům jsme prodali. Dnes se mi po tom místě stýská. Praha má štěstí, že má tak krásné okolí.

Prozraďte mi: kde jsou ženy nejpřístupnější?
V Melanésii jsou takové malé Trobriandské ostrovy, které téměř nikdo nezná. Tam je všechno povolené – žena s ženou, s mužem, děti se dívají na své rodiče při pohlavním styku. Ženy jsou tam velmi přístupné, ale je to tak daleko, že je už skoro lepší si zajít do Perlové ulice v Praze – pokud by vám tedy šlo jen o fyzický kontakt.

Na co se ještě od vás můžeme těšit? Jaké máte další plány?
Už není tajemstvím, že vzniká velký dokumentární film o mé maličkosti, takže i když bych měl jako spořádaný důchodce sedět doma, a obdivovat například dámy v televizi, místo toho mám před sebou další tvůrčí práci. A moc se na ni těším! Režie se ujme osoba, které důvěřuji a mám ji rád. Doufám, že film divákům udělá stejnou radost, jako moje knihy nebo nedávno vydaná biografie. Za rok touhle dobou už by velká část měla být hotova. Držte nám palce, snad se dožiji premiéry! (smích)

Kdo je Miloslav Stingl 
Jeho příběh by vydal na několik životů. Projel 152 zemí světa, 14krát objel zeměkouli, napsal 43 knih, které vyšly ve 240 vydáních v nákladu přesahujícím 17 milionů výtisků a stal se nejpřekládanějším českým spisovatelem. Jeho příběh je neuvěřitelný – stal se indiánským náčelníkem, na obklíčené Kubě zažil na vlastní kůži karibskou krizi, objevoval neznámé indiánské kmeny hluboko v neprobádaných pralesích Nové Guineje, v Tibetu se tajně setkal s dalajlámou, který ho po čtyřiceti letech v Praze poznal, přežil děsivou námořní katastrofu na hořící lodi. Za svůj největší vědecký objev ovšem považuje odhalení Indiánů kmene Yateras na Kubě v roce 1964. O tom všem se dočtete v poutavé a výpravné knize Adama Chrousta Miloslav Stingl: Biografie cestovatelské legendy. Má 540 stran a autor za ni dostal ocenění Magnesia Litera v kategorii Litera za Nakladatelský čin i cenu Český bestseller. Kniha obsahuje nádherné barevné ilustrace, velkou ručně malovanou nástěnnou mapu světa, DVD s filmy, CD s rozhlasovými záznamy a další originální překvapení.

osobnosti rozhovor
Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?