Pojmenovali ji tak sociologové, odborníci na marketing a novináři, kdy pro ně potřebovali vytvořit nějakou škatulku. Generace Z tvořila na konci roku 2017 téměř pětinu všech obyvatel České republiky.
Třetina z nich jsou lidé ve věku sedmnáct až dvacet tři let, tedy ti, kteří vstupují na trh práce. Ti, kteří budou moci ovlivňovat, kam se společnost bude ubírat. Jsou předmětem zkoumání sociologů, psychologů i odborníků na byznys, protože jsou to zkrátka lidé, kteří mají budoucnost. Lidé, o kterých jejich rodiče a prarodiče velmi často pochybují, nevědí, co si o nich myslet. Jsou totiž úplně jiní.
„Ve druhé polovině devadesátých let a na počátku nového milénia se u nás rodilo historicky nejméně dětí od konce války. Právě tyto slabé ročníky v současnosti vstupují na pracovní trh“ říká Michal Hardyn z portálu VímVíc, který se zabývá situací na trhu práce. „Ve spojení s možností cestovat a pracovat v zahraničí nebo s možnosti online světa se jedná o složitou situaci,“ dodává. Personalisté a zaměstnavatelé se totiž čím dál více zamýšlejí nad faktem, že tato generace má k práci jiný přístup než ty předešlé. Mnozí mladí lidé ani tak netouží po kariéře, ale především po tom, aby je práce bavila a měli při ní dostatek volného času. Příliš se ani nehrnou do podnikání, na rozdíl od jejich rodičů, kteří v devadesátých letech často podnikání propadli a budovali kariéry, mnohdy na úkor osobního života.
Mladí lidé mají nyní ve srovnání s generací rodičů, natož prarodičů, mnohem lepší přístup k informacím a ke vzdělání. V průzkumech uvádějí, že si to uvědomují a váží si toho. Zároveň uvádějí, že vnímají horší možnost zabezpečení se na důchod nebo jim schází jistoty pracovních míst, které jejich prarodiče považovali za samozřejmost.
V nejedné rodině kvůli tomu dochází k nepochopení i hádkám.
„Babička mi často vyčítá, že střídám povolání,“ říká dvadvacetiletá Jitka, která studuje vysokou školu, přitom dělá hostesku, šatnářku v divadle, prodávala v cukrárně, provázela na zámku, dělala v produkční agentuře. „Babička říká, že dělám všechno, ale nic neumím pořádně, nic nebudu, že bych si měla najít jedno teplé místo, ideálně z jejího pohledu něco jako úřednice na radnici, jako byla celý život ona. Neuvědomuje si, že je to nuda, že já místa měnit chci. Poznávám přitom nové lidi, učím se nové věci. A stálé místo za slušný plat mi stejně nikdo nyní nenabídne,“ vypráví Jitka.
Její babička Eva oponuje: „Je jako rozstřelená do několika stran. Pořád někde běhá, pořád kouká do mobilu, připadá mi na svůj věk neusazená, potrhlá. Já už ve dvaceti měla stálé místo, dítě na cestě a manžel dostal služební byt. Měli jsme jistotu. Ale chápu, že dnes mladí ty jistoty nemají. Otázka je, zda by o ně vůbec stáli.“
Velkým rozdílem mezí generací Z a jejich rodiči a prarodiči je, že mladí v podstatě k životu nepotřebují televizi. Mnozí se na ni vůbec nedívají. „Chci si s vnučkou promluvit o něčem, co bylo v televizi, a ona vůbec neví, o co jde. Nedívá se ani na zprávy. Nastěhovala se s kamarádkou do podnájmu, a když jsem ji nabídla, že jim dám svou starou televizi, vysmály se mi. Televizi prý vůbec nepotřebují,“ vypráví jednasedmdesátiletá Anna, pro kterou je naopak televize neoddělitená součást jejího života.
„U generace Z hrají prim smartphony a sociální sítě, televize je jen doplňkovým prostředkem. Jako svébytnou sociální síť začali příslušníci této generace vnímat Youtube, který dohání Facebook. Na vzestupu je Instagram, mladí Češi naopak výrazně méně využívají Twitter,“ shrnuje poznatky personalistů Michal Hardyn.
Starší generace často tvrdí, že mladí jsou líní. Mnozí psychologové a personalisté s tím nesouhlasí, tvrdí, že mladí prostě jen pracují a uvažují jinak. Chtějí dělat věci efektivněji, pomáhají si přitom moderními technologiemi, umějí si život zorganizovat tak, aby měli hodně času na zábavu a cestování. Ale to není lenost. On zkrátka nechtějí být někomu podřízení, nechtějí plnit úkoly. Nechtějí to, na co předešlé generace naopak byly zvyklé.
Neshody mezi generacemi byly, jsou a budou. Ještě nikdy však od sebe nebyly jednotlivé generace tak odlišné jako nyní. Dnešní senioři vyrůstali v úplně jiném světě, než vyrůstají jejich vnoučata. Generace Z mnohdy vůbec nedovede pochopit, že život byl k žití i bez sociálních sítí a možností ihned si cokoli vyhledat na internetu.
„Když vyprávím patnáctiletému vnukovi o svém mládí, vidím, že to pro něj je, jako bych vyprávěl o lovu mamuta v pravěku. Klade mi otázky, ze kterých cítím, že on vůbec nechápe, že nebyl internet, chytré telefony, sociální sítě. On se mě třeba ptal, jak jsme si domlouvali schůzky. Řekl jsem mu, že jsme se domluvili, když jsme se viděli, kdy se sejdeme a pak jsme se sešli. A on se na to zeptal, jak jsem dal kamarádce vědět, když jsem nemohl přijít nebo jsem se zpozdil. Já na to, že nijak, tudíž jsem vždy musel přijít a nikdy jsem se nezpozdil. Bylo vidět, že představa, že není s kamarády v neustálém spojení přes mobil, je pro něj vlastně nepředstavitelná,“ shrnuje sedmdesátiletý Karel.
Ano, generace Z je jiná. Vyrůstá v naprosto jiném světě. Ale to neznamená, že je horší nebo lepší. Je prostě jiná. A jedině lidé, kteří k ní takto přistupují, jí mohou porozumět.
