Podobně, jako byli příznivci a odpůrci východoněmeckých aut značky Trabant, měla i kuchyně NDR řadu přívrženců i kritiků. Je však pravda, že ať byla jakákoliv, některé pokrmy zůstaly na "repertoáru" východních spolkových zemí dodnes nebo se i rozšířily do celé Spolkové republiky.
Při svých pobytech v NDR jsem vyzkoušela různé typy stravování, ať to bylo rychloobčerstvení na ulici, studený nářez k večeři v soukromí, oběd v podnikové jídelně nebo večeře v kvalitní restauraci. Během jednodenních výletů za památkami a nákupy do Drážďan jsem se většinou spokojila s klobásou, kterých bylo na stáncích i v samoobslužných restauracích nepřeberně mnoho. Byl to párek ohřívaný, opečený či mletý kari, v 80. letech se objevil i příbuzný našeho párku v rohlíku Ketwurst nebo tzv. Grilletta coby jakási nápodoba hamburgeru. Před hořčicí dávali lidé přednost kečupu. Kromě stánků prodávali všudypřítomné párky i pouliční prodavači, kteří si svůj "krámek" - na šlích upevněnou desku a pod ní na břiše nějaký pekáč s párky - nosili s sebou a tak ušetřili za nájem kiosku. Myslím, že tento tradiční jednoduchý prodej přežil (alespoň v bývalém Východním Berlíně) dodnes. Rychloobčerstvením se stala i grilovaná kuřata, cedule Broiler nebo Goldbroiler byly vidět všude.
Byly to tedy především uzeniny, které "hýbaly" celou NDR a velkou měrou nahrazovaly nepříliš pestrý výběr masa. Z něj převažovalo vepřové - kotleta, steak, řízek (pro nás s nepochopitelnou omáčkou), ovarové koleno, klopsy nebo mleté bifteky, syrové mleté maso i s lojem na tatarák, zvaný Hackepeter. Pak asi následovala drůbež, méně hovězího a telecí či jehněčí jen vzácně. I když k NDR patřil Balt, ve vnitrozemí prodej ryb nebyl příliš obvyklý. Na Rujaně jsme zažily uzeného platýze, avšak převažoval herink, případně pstruh nebo candát. Již jmenované uzeniny byly i v hlavním pokrmu na oběd, ať již se jednalo o guláš nebo tzv. Jägerschnitzel (lovecký řízek), který byl ve skutečnosti obalovaným salámem, servírovaným s rajskou omáčkou a širokými nudlemi.
Jako přílohy byly většinou vařené brambory nebo rýže, případně obojí najednou. V restauracích byly někdy pro nás obrovské porce na oválných členěných talířích. Houskové knedlíky se tu nevařily. Krajově, třeba v Durynsku, existovaly velké kulaté knedlíky z bramborového těsta. K polévkám patřily vývary nebo zeleninové, oblíbený byl převzatý ruský boršč, ale ještě rozšířenější byla soljanka. Specialitou letního období byly ovocné polévky, servírované za studena, zvané Kaltschale.
Typickým německým jídlem byl tzv. Eintopf, dnešní kuchařky by řekly, husté polévky z toho, co dům dá. Nechyběly v nich luštěniny, brambory, rýže, třeba zelí nebo chřest, samozřejmě uzeniny a odřezky masa. Eintopf byl opravdu velmi individuálně pojatý pokrm, který však v určité dny byl hlavním poledním chodem (což třeba zjistili naši žáčci při zájezdu, kteří polévku nechtěli, ale dál už jiného nebylo).
Co se týkalo nápojů, oblíbené bylo samozřejmě pivo domácích značek, pro nás poněkud slabé, např. Radeberger Pilsner. Říkali, že nejde o krádež značky, nýbrž, že pro ně výraz Pilsner je označení pro kvalitu. Objednat si pivo k obědu znamenalo dostat třetinkovou sklenici se stopkou. Češi museli zdůraznit, že chtějí pivo velké. Sezónním letním nápojem v Berlíně bylo Berliner Weisse mit Schuss - , spíše dámský nápoj, asi sedmistupňové světlé pivo, do nějž se přidával střik - většinou malinový likér, známá ale byla i varianta zelená. Limonádám se říkalo vlastním názvem Brause. Z lihovin převažoval německý koňak zvaný Weinbrand nebo režná (Doppel)Korn, populární byla i Zitronenwodka nebo sekt Rotkäppchen čili Červená Karkulka.
V NDR se pila všude jen káva rozpustná či překapávaná, náš oblíbený turek rozšířen nebyl. V kavárnách, kam se chodilo odpoledne pravidelně, servírovali kávu většinou v konvičkách se šálky zvlášť. Káva s mlékem a cukrem se nazývala Kaffee komplett. Dezertem bývaly různé řezy z dortových forem, základní název všeho byl Kuchen, i když to nebyly koláče. Záleželo jen na druzích - čokoládové, tvarohové, ovocné. Ale tvarované moučníky, jako třeba věnečky, indiánky nebo laskonky, běžné u nás, tam k dostání nebyly. Někde měli zmrzlinové poháry nebo také želatinový pokrm s ovocnou příchutí zahuštěný krupičkou, který se poléval vanilkovou omáčkou. Říkalo se mu, snad podle firmy, Rote Grütze.
Na závěr této části bych ráda řekla, že Východní Němky nebyly žádné zvláštní kuchařky. Vláda to omlouvala tím, že socialistické pracující ženy nemají čas na to, aby se zaobíraly nákladným vařením. Takže v mnoha rodinách to bylo tak, že v pracovní dny se chodilo na oběd do jídelen a večeřelo se dost stereotypně nastudeno, tedy přikrajovaly se salámy, suché nebo měkké, a sýry z lednice, a o víkendu se mnohdy šlo do restaurace.
Tolik tedy mé vzpomínky. Protože jsem neprocestovala celou NDR, je pravděpodobné, že jsem řadu pokrmů vůbec nepoznala. Nebudu se tedy zlobit, budete-li mi v čemkoliv oponovat. A naopak uvítám jakékoliv další osobní informace, spojené se stolováním v NDR.
