Dnešní mladí lidé si nedovedou představit, že by se jednoho dne museli sebrat a odjet do cizí země dřít v továrnách nebo na polích. Nechápou, že kdyby neodjeli, čekalo by je vězení nebo koncentrační tábor. Když jim o tom prababičky nebo pradědové vyprávějí, mnohdy nevěří. Jenže to, co je nyní pro mnohé nepochopitelné, bylo pro jednu generaci běžnou realitou. Lidé, kterým totální nasazení zničilo mládí, ještě žijí a mnohdy to o nich jejich sousedé, známí nebo dokonce ani příbuzní nevědí.
„Přišel papír, že musím nastoupit na práci do Německa. Byla tam kolonka na vlastnoruční podpis a pod ním bylo napsáno, že příkaz platí i bez podpisu,“ vzpomíná František Galas, který se narodil v roce 1920 v Čeladné v Beskydech. V roce 1942 měl těsně před svatbou se svou láskou Jarmilou. Farář už ohlásil termín a to znamenalo, že se do půl roku musejí vzít. Místo toho František musel nastoupit na vlak v Ostravě, do něhož po celé zemi postupně nastupovali další mladí muži a jeli neznámo kam. Na západ, do Německa. František měl nakonec štěstí. Protože byl vyučený slévač, dostal práci ve slévárně a dokonce se dostal na dovolenku domů a mohl se oženit. Celkem však tvrdě dřel v Německu tři roky a podmínky, které tam měl, si dnešní mladí lidé asi opravdu představit nedovedou.
„Naše celodenní jídlo byl půl litr černé kávy s umělým sladidlem ráno, pak celý den nic a večer po šichtě byla kvačková polévka, zelí, na tom tři brambory. Občas sekaná nebo jen šťáva. Ty brambory byly pod šupou úplně černé. Vlastně to byl oběd i večeře dohromady. Když jsem chodil v noci vykládat vagony s koksem, dostal jsem navíc za každý vyložený vagón dva krajíčky chleba s plátkem krevní tlačenky,“ vzpomíná.
Byl silný, mladý, a tak si přilepšoval tím vykládáním vagónu a vše přežil. Dokonce se mu před koncem války podařilo z nucených prací uprchnout a pak doma v Beskydech předstíral před lékaři, že je nemocný, aby nebyl poslán zpět. Podobný příběh jako on má hodně mladých mužů, kteří spadali mezi ty přidělené na práci v Německu. „Kamarádi mi radili, abych pil benzín, že si tak udělám horečku a pak mě doktor uzná práce neschopným,“ vzpomíná František. A tak benzín opravdu pil.
Podobné vzpomínky jako on má například Gertruda Jurečková z Petřkovic na Hlučínsku. To připadlo k Německé říši a pro ni to znamenalo, že musela ze dne na den odjet do Německa. Bylo jí patnáct let. „Neexistovalo neodjet. Prostě jste dostali příkaz z pracovního úřadu a bylo. Já doufala, že mě ochrání, že jsem neuměla ani slovo německy. Pořád jsem jen na vše odpovídala, že nerozumím. Nebylo to samozřejmě nic platné. Z naší vesnice nás odjelo osm,“ vzpomíná. Ocitla se u německého sedláka. „V místnosti, kde jsem spala, se ani v zimě netopilo. Vstávala jsem ve čtyři, pak jsem celý den pracovala na poli. Ale chovali se ke mně slušně. Německy jsem se rychle naučila,“ říká.
Dovede si dnes někdo představit, že mu ani ne patnáctiletou dceru nějaký úřad pošle dřít na pole do cizí země a on proti tomu nemůže nic udělat? Že kdyby protestoval, ohrozil by na životě ji, sebe i celou rodinu? „Dnešní mladí lidé si opravdu nedovedou představit, co naše generace prožila,“ podotýká Gertruda, která má stále skvělou pamět a svůj příběh vyprávěla například i pro databázi Paměť národa, která shromažďuje vzpomínky lidí, kterým do života nějakým způsobem zasáhly historické události.
Nejčastěji se mluví o tom, že se nucené nasazení nejvíce týkalo ročníků 1921 až 1924, ale jednalo se také o lidi narozené dříve a později, mnohdy museli odjet na práci i lidé narození v letech 1918 až 1928. Jak německé říši ubývalo lidí, protože muži umírali na frontě, bylo třeba dodávat do továren a na pole další a další pracovní síly. Takže byli povoláváni další mladíci a dívky z poražených či zabraných oblastí. Často pracovali v tvrdých podmínkách, mnohdy na hranici přežití, zadarmo či za minimální mzdu. Ale věděli, že kdyby se pokusili utéct nebo se práci vyhnout, čekalo by je něco mnohem horšího. Lépe na tom byli ti, kteří měli nějakou kvalifikaci a ukázalo se, že díky svým schopnostem jsou pro německé hospodářství užiteční. Zkrátka, měli určitou cenu jako pracovní síla a velitelé pracovních lágrů si dobře spočítali, kdo je pro ně užitečnější, když dře než když je mrtvý.
Naopak jiní posloužili jen na nejtvrdší práci a jejich život v očích dozorců žádnou cenu neměl. I na nucených pracích se totiž projevovaly Norimberské zákony založené na teorii různé hodnoty jednotlivých národů a ras. Takže na nejhorší práce bývali nasazováni Poláci, Rusové, Rumuni, zatímco Češi a Slováci na tom podle mnohých svědectví byli o trošku lépe, podobně jako třeba obyvatelé Němci obsazené Francie, Itálie či Holandska.
Celkově takto během 2. světové války dřelo v Německu několik milionů zahraničních dělníků. Nyní se dostali do věku, kdy jich rok od roku ubývá. Proto je cenné, že vzpomínky mnohých zůstaly zachovány. A pokud někdo má v rodině či ve svém okolí někoho, kdo se narodil ve zmíněném časovém rozmezí, není na škodu se zeptat, zda neprožil totální nasazení. Velmi často pak člověk vyslechne příběh, nad kterým se tají dech.
