Jako učitelka němčiny na jazykové škole jsem kromě vlastní výuky měla poměrně dost možností dostat se do německy mluvícího prostředí. Tím mám na mysli samozřejmě pouze NDR. Západ oproti tomu pro mě zůstával jako jeden celek uzavřen. Toužila jsem si alespoň dopisovat s lidmi ze zahraničí. V Českých Budějovicích, kde jsem řadu let žila, jsem objevila esperantský klub, který prezentoval svou činnost ve vitríně u Domu armády, kde sídlila i osvětová beseda.
Esperanto, co to vlastně je za jazyk? Dá se jím hovořit? Má příznivce i v jiných zemích, s kterými by se dalo navázat přátelství?
Přihlásila jsem se do kurzu esperanta a začala s několika dalšími zájemci docházet na výuku, vedenou jedním inženýrem. Zde jsem se dozvěděla i základní informace o vytvoření jazyka a jeho historii a podobě.
Jazyk vymyslel a rozpracoval polský židovský lékař Ludwig Lazar Zamenhof z Bialystoku, kde žili Rusové, Poláci, Němci i Židé a mluvili různými jazyky. Za základ vzal slovní zásobu jazyků románských, menší část germánských a zbytek slovanských a dalších. Zamenhof nebyl první, kdo se zabýval myšlenkou jednotného jazyka pro všechny. Tento nápad měl údajně už Jan Amos Komenský. Existovaly i jiné projekty na vytvoření umělých jazyků, ale Zamenhofovo Esperanto, snadný neutrální jazyk, se ujalo nejvíce. Objevilo se v roce 1887 a poměrně rychle se šířilo. Své příznivce získalo převážně mezi kulturními vrstvami i v nově vzniklém Československu. Zde se konal i 13. světový kongres esperantistů, a to v Praze v roce 1921. První kluby vznikly v Brně a v Praze. Byly vysílány rozhlasové kurzy a pořádaly se i letní školy esperanta. Docházelo i k překladům děl známých autorů do esperanta a ke kulturním představením v esperantu i pokusům o původní tvorbu.
Po válce, kdy řada esperantistů židovského původu skončila v koncentračních táborech, byla sice tendence esperanto u nás obnovit, avšak Únor 1948 znamenal víceméně jeho konec. Již v roce 1952 byla činnost Českého esperantského svazu prakticky zrušena. Politické špičky zdůraznily vedoucí úlohu ruštiny jako jazyka našich osvoboditelů. Přestaly vycházet časopisy, skončily rozhlasové relace. Esperanto se provozovalo jen jako zájmové kroužky při osvětových besedách. A tak tomu bylo i v Českých Budějovicích.
Kromě kurzů výuky esperanta tam fungoval i klub esperantistů. Zde se scházeli lidé různého věku a vyměňovali si informace o svých přátelích v zahraničí, případně si poskytovali adresy. Psalo se samozřejmě na Západ a do různých exotických zemí, např. do východní Asie, kde se esperanto rovněž rozšířilo. To nepochybně budilo zájem Státní bezpečnosti, i když navenek nebylo esperanto označováno za nic protisocialistického. Jeho vůdčí myšlenkou přece bylo sjednotit společným jazykem lidi na celém světě. Ale i mezi členy esperantského klubu byli pozorovatelé a donašeči, což jsme však tehdy většinou nevěděli.
Klub esperantistů pořádal i různé ideově nezávadné akce, např. Mikulášskou pro děti, večírek k MDŽ nebo výlet na Kleť. Zážitkem pro mě byla návštěva jednoho maďarského novináře, který u nás měl přednášku. Mluvil esperantem naprosto plynně, což nikdo z členů našeho klubu neuměl. V době mého působení v klubu koncem 70. let jel také náš předseda na světový kongres do Švýcarska. Jinak se ale esperantem mluvilo minimálně. Pokud vím, existovala jen jedna učebnice pro dospělé. Tehdy jsem pojala nápad zpracovat esperantskou učebnici pro děti. Byla to práce zábavná, při níž mi hodně pomáhaly zkušenosti z výuky němčiny. Má snaha však nakonec ztroskotala na ilustracích a k vydání nedošlo. Krátce na to jsem se odstěhovala do Prahy a esperanto už mě přestalo zajímat.
Nyní jsem se ze zvědavosti podívala na internetové stránky o esperantu. Zjistila jsem, že ve světě esperanto stále ještě přívržence má, zatímco u nás je prý jen asi 900 členů. Ale psát o dnešní situaci a míře naplnění ušlechtilé myšlenky jednoho jazyka pro všechny bez jakékoliv nadřazenosti už není cílem tohoto osobně pojatého vzpomínkového článku.
