Když v roce 47 n. l. římský císař Claudius Augustus dokončil silnici z italských Benátek přes rakouské Tiroly až někam k Mnichovu, možná netušil, že mu po ní v červnu 2018 pojede na kole Olda Čepelka. Abych vám řekl pravdu, ani já jsem v jeho době netušil, že tam pojedu. A přece se to stalo!
Vzali jsme to opačným směrem, z jižního Bavorska, začít jsme měli u „kouzelného jezera Foggensee“. To jsme začali, akorát že bylo totálně vypuštěné. Odškodnili jsme se výbornou kávou v městečku Füssen a vyrazili směr Alpy. Z map jsem věděl, že poblíž je romantický zámek Neuschwanstein (čteme „nojšvanštajn“ a pozor při výslovnosti – „švan“ je labuť, kdežto „švajn“ by bylo prase!). Asi ho všichni znáte, protože ho okopíroval Walt Disney do svých pohádek. Ale on skutečně existuje. Jen jsem ho nemohl pořádně nafotit, takže jsem zde použil fotku z wikipedie, kterou lze volně šířit (autorem je Cezary Piwowarski).
Co je zajímavé, z města tam nevedou vůbec žádné ukazatele. prostě jako by zámek nebyl. Když jsme přijeli blíž, ukázalo se, že je beznadějně obklopený Číňany nebo Japonci. Možná jej už koupili a jezdí tam na dovolenou, nevím.
Náš plán byl prostý: využít klasickou trasu s názvem Via Claudia, s podporou CK Poznání a jejich autobusu, který nám veze zavazadla, proniknout hluboko na území rakouského Tyrolska, prostoupit údolím horního Innu, obchvátit pohraniční městečko Nauders ze švýcarské strany a pak se pustit střemhlav do severoitalského údolí řeky Adiže a postupovat směrem na známé Bolzano. To však chytře obejít a krátkým výšvihem od Adiže obsadit známé letovisko u jezera Lago di Garda. Po cestě zajatce nebrat, u samoobslužných přístřešků v jabloňových sadech si kupovat jablečné šťávy, podnikat nečekané výpady do kavárniček v přilehlých městech, každý večer se vzchopit a najít hotel a tam se ubytovat, popít Aperolspritz, Hugo či jiné místní pití a nejpozději v deset sebou plácnout do postele. A takhle to dělat sedm dní a najet celkem asi 450 km. Dobrý plán, ne?
Projíždíme pod nejvyšší německou horou Zugspitze. Na rozdíl od většiny z 35 účastníků jsme měli elektrokola, takže ve stoupání jsme mohli ostatním zamávat. Ale každý si jel po svém, tvořily se a zase rozjížděly malé skupinky, často spolu jela dvojice. Pouze z jihomoravských Tetčic se zúčastnilo snad 15 lidí, takže si diktovali, že se zpátky pojede přes jejich vesnici. Takový korektní únos to byl.
Elektrokola se nám vyplatila třeba ve „vražedném“ stoupání do průsmyku Fernpass. A to jsem jako vůdce malé skupinky spletl cestu a vedl ostatní šílenou horskou lesní stezkou přes balvany a kmeny. Jedinou útěchou bylo, že jsme se dostali k nádhernému jezeru Blindsee a užili si cestu bez aut. Ostatní mi museli odpustit, protože jim nic jiného nezbývalo. Po překonání průsmyku jsme sjížděli širokými a nádhernými serpentinami v hustém proudu aut, která nás nepředjížděla, neboť víc než 50-60 km/hod. se tam stejně jet nedalo. Když jsme dojeli pod zámek (hrad) Fernstein, který je na jednom snímku, mohli jsme silnici opustit a pokračovat opět po cyklostezce.
Fernpass a Fernstein si nepleťme s fernetem. Slavný český fernet pochází podle všeobecného názoru z Plzně (1927) a obsahuje 14 bylin, avšak je to pouhá nápodoba nápoje, který o skoro 100 let dříve vynalezl manžel paní s příjmením Fernet, která jej potřebovala pro léčení své nemoci. Jenže ten italský obsahuje 40 bylin a je o dost silnější než český. Inu Češi, znáte to, tak trochu všechno ošulit… Vlastně ne, pan Stock (který tolik proslavil plzeňskou likérku) taky nebyl Čech a fernet vyráběl již v 19. století v italském Terstu. Dokonce i lahev a etiketa jsou podobné té původní.
Omlouvám se, že občas odbočím k nějakému vysvětlení, ale nepatřím k turistům, kteří přijedou do Prahy a hledají tam Kreml nebo se ptají, kde je tam nejbližší mořská pláž (jak jsem teď četl). Baví mě vědět víc, ale abych neunavoval tím, co si pohodlně nagůglujete, omezím se jen na pár faktů a tím více přidám zážitků a legračních i vážných věcí, které jsem na cestě viděl nebo sám zakusil.
Proti proudu Innu postupujeme opět krásnou cyklostezkou s řadou neobyčejných míst. Tak třeba jsme vjeli do malé vodní elektrárny a proplétali se oplocenou uličkou mezi stroji a sklady. V Česku by se tam jednoduše nemohlo a basta. Míjíme avantgardní kapličku (foto). Obědváme v městečku na terase s kýčovitým výhledem na kostelík a skalnaté vrcholy v pozadí. Stále pokračujeme zužujícím se údolím řeky, která je i na svém horním toku mohutná, takže z českých toků by jej předstihla pouze Vltava s Labem. Při zastávce se smočíme jen po lýtka, modravý proud je dravý a bezohledný.
Třetí den jsme „lízli“ kousek Švýcarska, byla to totiž nablížka přes cíp Rakouska do Itálie. Na pár minut jsme vjeli do pohraniční vesničky s hezkým jménem Martina (114 obyvatel, 1035 metrů nad mořem). Kromě celnice a pumpy tam vynikal multifunkční katolický kostel, tak jsem vám ho nafotil. Odtud se stoupalo horskou silnicí (kdo neměl elektrokolo, plakal), až jsme se dostali do horského střediska Nauders (asi 1400 m n. m.), do nádherného hotelu několik kilometrů od italských hranic. Právě začínala senoseč a sedláci s obrovskými, ručně řízenými motorovými sekačkami kaskadérsky šplhali strmými svahy a kosili překrásné alpské louky, plné voňavých bylin a květů.
Trochu bizarní pohled se naskytl v nadmořské výšce našich Krkonoš, neboť rakouští farmáři zavlažovali své horské louky podobně jako v Polabí svá pole čeští zelináři. Prostě kvalitní louka má svou cenu a vy ji poznáte na mléce. Podvečerní diskuse se pak točila kolem kolostra. To je, jak asi víte, mlezivo, „první mléko“, které kráva dává telátku. Kolostrum obsahuje naprosto všechny potřebné látky k přežití telete a bez něho by pravděpodobně zahynulo. Kravské kolostrum má ojedinělé účinky také na lidskou imunitu a proto se používá například při pooperačních stavech a k celkovému posílení organismu ohroženému nemocí. Na rozdíl od kolostra dováženého do Česka nejrůznějšími firmami až odněkud z Asie, je kolostrum německé firmy LR jedině od krav, které se pasou v Německu a Rakousku. Proč? Protože jedině kráva pasoucí se ve střední Evropě má v kolostru látky pro imunitu Středoevropana. Evropan může pít čínského kolostra kolik chce, ale moc mu to nepomůže. Čínská kráva je odolná proti čínským a nikoliv středoevropským infekcím (virům, bakteriím). Rozdíl je pochopitelně v ceně, protože za (německou) kvalitu a účinnost musíte platit, to tak už bývá. Dnes roste počet lidí, u kterých nezabírají antibiotika. Kolostrum se používalo ještě před antibiotiky a nyní zažívá svou renesanci.
Vracím se na trať. Přejíždíme italskou hranici a otevírá se nám pohled na obrovské, uměle vytvořené jezero Reschensee. Daleko vzadu vyčnívá majestátný Ortel, který však za vodní hladinou vypadá, jako by byl někde dole. Místní atrakcí je zatopený kostel, vlastně jen kostelní věž. Na fotkách prostě vyčnívá z vody, ale tentokrát vlivem odpouštění vody z jezera byl skoro na suchu. To je o tolik řidší situace, že vám ji zvěčňuji na další fotce. Jak vidíte, trochu se jim kácí, ačkoliv do piské J věže má ještě daleko.
Na břehu jezera projíždíme kolem prosté, nezdobené kamenné desky s řadou jmen. Alma 12 let, Hermina 14 let, Florian 57 let, Nikolaus 7 let… Jména a jména a u nich jediné, společné datum: 13. 8. 1951. Po návratu hledám na internetu v předtuše obrovské tragédie. Avšak nic jsem nenašel, takže závěr zní: jsou to jména tamních obyvatel, kteří se museli vystěhovat, když se údolí zaplavovalo, aby tam vznikla vodní elektrárna a ochrana proti jarním záplavám. Trochu prozaické, že? (A jsou snad někde v Česku pamětní desky se jmény obyvatel vystěhovaných z obcí při zřizování poválečných pohraničních pásem? Neřku-li seznamy vystěhovaných Němců?)
Od jezera do údolí Adiže vede jen asi 2 až 2,5 metru úzká střemhlavá cyklostezka. Nikdy jsem neviděl tak strmou a současně tak úzkou cestu. Povrch tvoří kvalitní asfalt, cyklostezku lemují keře, stromy a ohradníky. Vine se prudce dolů jako šílený tobogán. Řítíme se po ní rychlostí 40-50 km/hod., zatímco proti nám stoupají jiní cyklisté. Někteří jedou, někteří kolo vedou. Žádný z nich nesmí udělat chybu a vybočit. My taky ne, jinak bychom se svezli helikoptérou. Ale tady se tak jezdí, tak jsme jeli taky. Malý adrenalin sedmdesátiletých…
Tato pasáž měří několik kilometrů, při cestě je dokonce vesnička. My ale zastavujeme až v městečku Glurns. Musím poznamenat, že tu volím německé názvy, nikoliv italské. V jižních Tyrolích totiž převažuje německá národnost a také názvy na cedulích jsou nejdřív německé a pak italské. Jen sama řeka Adiže a velkoměsto Bolzano mají svá česká jména. Takže Glurns čili Glorenza. Je to pidiměstečko, od jedné městské brány k druhé to je asi 230 metrů! Na náměstí nás zaujala jednak zmrzlina, jednak krásný, starobylý dům, který působí masivním, až pevnostním dojmem (viz foto).
Hned v Laas nás čeká překvapení v podobě nad krajinou dramaticky čnějícího zbytku dřevěného akvaduktu, který sloužil k zavlažování úrodného území. On by to byl stěží původní římský akvadukt, protože je dřevěný, ale ty sloupy, ty klidně mohou být staré 2000 let. O pár kilometrů dál se na malém palouku náhle vynoří socha. Všichni jedou dál, já ji pečlivě oblézám. Její název je – Pilíř svobody. Nechci se rouhat, ale moc to na ní vidět není, podle mne se mohla jmenovat třeba „Seniorka se svléká před vstupem do lázně“.
Adiže nás stále vede směrem k jihovýchodu a zvolna nabývá na mohutnosti. Všude kolem jsou vinice, které však během dne ustupují jabloňovým sadům. Jedeme podle nich desítky a desítky kilometrů, dva a půl dne. To jsem nečekal, od nás znám sady, podle nichž jedu maximálně kilometr. A tady pořád a pořád do dáli. Kdysi se italská jablka dovážela do ČR. Pak je vytlačili Poláci s nižší cenou a s horší kvalitou, především však s obsahem pesticidů. Rozvrátili náš trh s jablky, včetně těch českých, neboť jejich dovozní ceny bývají dvakrát nižší. To si pochvalovali mnozí naši důchodci, avšak Italům nezbylo, než se obrátit jinam. Dnes vyvážejí hlavně do Německa, protože tam umějí ocenit kvalitu a zdravotní nezávadnost, a také začali vyrábět jablečné šťávy, třeba cidery. V Jižním Tyrolsku, což je název regionu, kterým projíždíme, vyprodukují ročně 900 tisíc tun jablek.
Abych objasnil charakter zdejšího cestování: Na rozdíl od Česka, kde jsou místo hladkých a bezpečných cyklostezek vymlácené silnice s poměrně necitlivými řidiči, panuje v Rakousku a severní Itálii cyklistický ráj. Cyklista se téměř nikde nesetká s rušnou dopravou, naopak jede po kvalitních asfaltových chodnících, které jsou určeny jen cyklistům. Také značení tras je dobré. Je to balzám pro cyklistovu duši. Potom vzdálenosti: denně jsme urazili 50 – 85 kilometrů, ale neděste se. Takových 80 km v údolí Adiže představuje čtyři hodiny čisté jízdy, my však na to máme celý den a tak podnikáme všelijaké odbočky do městeček, bloudíme ulicemi, usedáme ke kávičce nebo k obědu. Nikdo nás nikam nehoní, jen bychom měli nejpozději večer dojet na místo noclehu a po cestě katastrofálně nezabloudit. Ale máme mapky a já vzal na milost off-line mapu v mobilu. Neocenitelné.
Zajíždíme do lázeňského města Merano. Na jeho náměstí byl pořízen snímek Socha významného šlechtice (ten nahoře – já jsem tam jen do počtu). Avšak na začátku jsme zabloudili a zapletli se do sítě cest v obrovitém jabloňovém sadu. Vymotávali jsme se půl hodiny a jen díky mobilu jsme našli cestu. Tak to jen abyste si nemysleli, že se tu chci vytahovat, jak nebloudím. V Meranu i v jiných větších městech mě bavilo jezdit v plném provozu. Všichni dávají pozor na všechny, takže řidiče auta nerozlítíte, když se před ním náhle něčemu vyhýbáte, a chodci jsou trpěliví, když si vjedete na chodník a kličkujete mezi nimi. Cyklisté dávají pozor na auta a na chodce a oni zas dávají pozor na cyklisty. Pohoda. (Nechápu, proč právě tento týden se v Praze 1 rozhodli, že se některé ulice naopak osázejí značkami se zákazem vjezdu cyklistů.)
Dokončení příště. (Asi zítra!)
A k fotkám: Každou fotku (včetně té titulní) můžete volně šířit, kopírovat, přetvářet, publikovat, rozmnožovat apod. s podmínkou, že tak nebude činěno pro komerční (výdělečné) účely a že bude uvedeno jméno autora. Tyto fotky úmyslně nemají tzv. copryright ©. Čili ať si každý nakládá s těmito fotkami, jak chce, když uvede autora a když to nebude sloužit k výdělku. Tomu se říká licence CC-BY-NC. Tuto licenci tímto uděluji všem lidem a už ji nikdy nemůžu odvolat. (Vypadá to celé divně, ale je to alternativa ke komerčním a copyrightovým právům. Ti, kteří udělují licenci typu CC, se těchto práv zříkají ve prospěch všech. Nepřestávám být autorem, pouze souhlasím s jakýmkoli nekomerčním využíváním. Klidně si je stahujte pro vlastní potřeby, já už se soudit nesmím, i kdybych chtěl.)
