Brzy zjara se za tmy naše sídliště rozeznělo naříkavými tóny. V první chvíli jsem si myslela, že se spustil alarm u některého z aut. To zvláštní houkání v pravidelném intervalu však nepřestávalo. Nepřestalo ani po hodině. Ani po dvou. Ráno však bylo ticho. Ale večer se začalo ozývat znovu. Autoalarm to asi nebude, ale co by to mohlo být? Nedalo mi to a před půlnocí jsem vyšla ven a vydala se po zvuku. Dokud jsem šla pod lampami, bylo mi hej, ale jakmile jsem se dostala do tmy tmoucí, nebylo mi nejlehčeji. Jen jsem zjistila, ze kterých míst se zvuky ozývají a raději se vrátila k domácímu krbu. Další večer jsem nečekala na úplnou tmu, vzala foťák a šla téměř najisto. A ejhle - zvuky vycházely z hustého sídlištního smrku. Seděly tam sovičky (zřejmě puštík obecný) a dávaly o sobě vědět nejen rodičům, ale i širokému okolí. Udělala jsem zkusmo pár fotek a pořídila záznam jejich hlasového projevu. Téměř ze tmy však fotky nejsou dobré a slouží opravdu jen jako důkazní materiál. Další den se houkání ozývalo ještě za světla. Moje postava s foťákem přilákala spoustu dětí, a tak jsme spolu vzhlížely do hustého smrkového větvoví. Sedící sovičky jsme sice jakž takž viděly, ale měly dobré schovávačky a vyfotit se nedaly. A to byl poslední večer, kdy byly slyšet. Někdo mi pak řekl, že mláďata vyletěla z hnízda. A já mám radost, že panelové sídliště si vybraly za svůj domov i sovy, které bychom tu zrovna nečekali.
Sovičky na sídlišti v Roudnici n. L.
Jednou jsem se v podvečer vracela z procházky. A když jsem procházela kolem komínů kotelny, zaslechla jsem doslova ptačí vřískot. Hledala jsem očima, odkud ten křik přichází, až jsem našla místo, kde mezi prstenci komína vykukovaly ptačí hlavičky. Špačci pohrdli všemi budkami a škvíru si vybrali za svůj byt. Malí rošťáci tam byli jako na pavlači. Zvědavé hlavičky se rozhlížely na všechny strany a mrňata volala rodiče, ať si pospíší s menáží. Máme hlad, máme hlad ... Pozorovala jsem je hezkou chvíli a vůbec se mi nechtělo domů.
Jak tak chodím po okolí, už vím, kde potkám třeba sojky. Jenže vždycky je jen vyplaším, přeletí o kus dál a ztratí se v korunách stromů. Vím, kde žijí strnadi. Na sídlišti jsem narazila na brhlíka i strakapouda a vrátili se sem po letech i konipasové. Na stejném místě jsem dvakrát zastihla dravce - asi luňáka. A vím už, že husice nilské u nás nejsou jen v zimě, ale zůstávají i přes léto. V zimě jsem narazila na hýly.
Jeden zážitek je však z relativně větší dálky, i když se odehrává na Labi. A sice v Pirně, kde je mimochodem moc hezky. Na kotevním laně jsem zastihla při nácviku létání jiřičky. Štěbetaly a předváděly svoje kousky. Chvílemi se zdálo, že se ještě bojí, ale překonaly strach a zkoušely ten zázrak létání znovu a znovu!
A už končím, protože musím zase jít. Volání zvenku je silnější než můj "sitzfleisch" doma u počítače.
