Babička sedí v chloupce uprostřed lesa a plete svetr. Někdo zabuší na dveře.
„Kdo je?“
„Zabloudil jsem, tady Jean Claude van Damm.“
„Zmizte odsud všichni čtyři.“
Někdo se tomu zasměje, někomu to připadá pitomé, další řeknou, že jde o jasnou ukázku ageismu, tedy podceňování starých lidí. Paní je tady líčená jako stará a neorientující se v současných trendech, protože nezná jméno známého herce. Zkrátka, s vtipy o seniorech je to ošemetné, ale když na ně dojde, často se ukáže, kdo si ze sebe či své situace umí dělat legraci a kdo je poněkud vztahovačný.
Pravda je, že není vtip jako vtip. Z některých vycházejí senioři jako hlupáci, z jiných jako sympaťáci. Toto je oblíbená anekdota geriatra Hugo Přibyla, jehož pacienty tvoří lidé vysokého věku a velmi jim rozumí.
Jeden senior vidí druhého, jak vyhazuje léky do popelnice. Rozhořčeně se ho ptá: Proboha, proč to děláš? On odpoví: Já ti to vysvětlím, to je jednoduché. Přijdu k doktorovi, on mi napíše spoustu léků, chce žít. Pak jdu do lékárny, tam mi dají celou tašku léků, chtějí také žít. Potom přijdu domů, jdu s těmi léky do popelnice, protože chci také žít.
Mezi ty milé a optimistické patří i tento: Přijde dědeček k doktorovi a stěžuje si, že ho bolí levá noha. Doktor ho začne uklidňovat: To nic není, pane, to je věkem. Starý pán na to: Tak jak to, že mě nebolí i pravá noha, když je stejně stará?
A znáte tento? Vnuk se ptá: „Dědečku, co je to penze?“ „Penze? To je, Jiříčku, mlhavá vzpomínka na plat.“
Největší kategorii vtipů o lidech vyššího věku tvoří ty, které jsou založeny na předpokladu, že stáří rovná se popletenost, zmatenost, senilita. To jsou právě ty, které mohou některé citlivější jedince naštvat. Znáte třeba tento?
Tři staré sestry žijí ve společném domě. Jedna si napustila vanu v prvním patře a volá na sestru z okna: „Nevíš, jestli jsem si do vany chtěla vlézt nebo už jsem z ní vylezla?“ „To nevím, ale přijdu nahoru a podívám se.“ V půlce schodiště volá: „Chtěla jsem jít nahoru nebo dolů?“ Nejmladší popíjí čaj v hale, slyší starší sestry, zaklepe na stůl a říká: „Musím zaklepat, doufám, že nebudu jednou taková jako ony.“ A pak volá: „Přijdu za vámi, jen musím ke dveřím, někdo klepal.“
Spisovatel Vratislav Ebr je sběratelem různých anekdot a ty o starších lidech tvoří v jeho sbírce podstatnou část. Vyšla mu i knížka s názvem Nejen bonmoty a citáty o seniorech. Tento muž, který již dávno dosáhl seniorského věku, má jasno: „Legraci je třeba si dělat ze všeho a za všech okolností, jen tak se dá žít. Mám velké množství citátu a kuriozit, které se týkají stárnutí, seniorů, zkrátka nás ve vyšším věku. Mám je rád. Mnohé dobře ukazují, jak jsme rozdílní, různí. To, co někomu připadá zábavné, jinému ne a to je dobře, protože lidé by se neměli házet do jednoho pytle. Ale, jakmile člověk nemá smysl pro humor, je to s ním zlé a je úplně jedno jestli jde o člověka mladého nebo o seniora.“
Takže, vycházejme nyní z předpokladu, že čtenáři tohoto textu smysl pro humor mají a postupme do kategorie anekdot, které se dají nazvat poněkud brutálními. Útlocitným dámám jest doporučeno ve čtení nepokračovat.
Jde stará dáma v minisukni a zastaví ji policajt: „Paní, takhle nemůžete venku mezi lidmi chodit.“ „Proč ne? Vždyť mám pořád docela pěkné nohy.“ „To máte, ale koukají vám ven prsa.“
A ještě jeden: Dědeček jde o půlnoci na toaletu. Vrátí se a říká manželce: „Babičko, straší. Když jsem otevřel, samo se tam rozsvítilo a když jsem odcházel samo zhaslo.“ „Jendo, ty jsi zase čůral do ledničky!“
Tak na závěr si dejme jeden mírnější, vcelku dobře vystihující pocit mnoha lidí, když nyní vkročí do obchodu. Stará dáma říká prodavačce v drogerii, co vše by potřebovala: „Něco na mytí oken, prostředek na nádobí, mýdlo, šampón, toaletní papír….“ „Jaký papír byste si přála? Dvouvrstvý? Třívrstvý? Pětivrstvý? S obrázky? Růžový? Aromatizovaný? „A ten na utírání zadku se už nevyrábí?“
Tak třeba můžeme zkusit některou z těchto anekdot dát k dobru při posezení s přáteli. Třeba je pobavíme, ale třeba je rozlítíme. Ale s tím vypravěči vtipů musí počítat.
