„Když můj otec něco řekl, mělo to váhu. Dnes by se možná řeklo, že byl poněkud despotický, ale on byl ten, který rodině dával řád, směr, plánoval, rozhodoval. Myslím, že mamince to tak vyhovovalo. Ve skutečnosti asi byli rovnocennými partnery a táta na máminy názory velmi dal, ale navenek byl on ten silný vůdce. Svým způsobem mě to štvalo, svým způsobem jsem ho obdivoval,“ říká šedesátiletý Ivan, kterého trápí život jeho syna a vnuka. Má pocit, že vnuk nemá v rodině takzvaný mužský vzor. „Když se mu snažím něco vyprávět nebo ho někam nasměrovat, vůbec mě nevnímá. Syn říká, abych se mu nepletl do života, že si sám musí vybrat svou cestu. Jenže jakou cestu, když nemá vzory? Rodiče jsou rozvedení, bývalá snacha klukovi do života přivedla postupně další dva takzvané táty, jeho skutečný táta má další rodinu, na kluka nemá čas,“ vypráví.
Podobné je to nyní v mnoha rodinách. Role mužů se změnila a ti starší, kteří byli zvyklí mít v otcích určité vzory, si to nyní silně uvědomují.
„Role otce se proměnila. Došlo k soumraku patriarchálních otců a úsvitu takzvaného nového otcovství. Moderní nový otec se významně angažuje ve výchově dětí, ve srovnání s autoritářstvím tradičních otců často disponuje schopností demokratického řešení sporů. Role vůdce se změnila v roli partnera,“ uvedl psycholog Tomáš Novák, autor knihy O otcovské roli. Podotýká však, že se nic nemění na faktu, že vztah otec a syn bývá považován za psychologicky nejsložitější vůbec.
Mnozí starší muži vzpomínají, že jejich tátové byli dominantní, že měli v rodinách hlavní slovo. Některým to v mládí vadilo, ale s odstupem času oceňují, že jim tátové mnohdy byli určitým vzorem, autoritou, zkrátka, že si nemohli jen tak něco dovolit.
„Až s odstupem času mi došlo, co pro mě táta udělal, když mě bral do přírody, učil mě trampovat, naučil mě určitému odříkání a vysvětlil mi, proč je dobré si občas upřít pohodlí,“ vypráví jednasedmdesátiletý Petr. Otec ho přivedl ke skautingu, za doby komunismu měl kvůli svým názorům potíže a přišel o práci. „Zpětně je pro mě táta hrdina kvůli těm jeho pevným životním postojům, jenže jako kluk jsem si to samozřejmě neuvědomoval,“ říká Petr. Nedávno se ptal svých vnuků, jestli mají nějaké vzory, kým by chtěli být. „Nedokázali mi odpovědět. Jeden pak jmenoval nějaké kosmické příšery. Jasně, moje generace obdivovala různé kovboje, ale to byli hrdinové s kladnými vlastnostmi, v těch příbězích bylo pro kluky určité poselství. Nejsem si jistý, jestli jim nějaké poselství přinášejí ty postavičky z počítačových her, ale možná se pletu a už tomu nerozumím, protože doba je úplně jiná než ta, ve které jsem vyrůstal,“ říká.
Role muže v rodině se opravdu hodně změnila. Ve srovnání se svými otci mají dnešní mladí muži život mnohem více naplněný stresem, ale ve většině případů si za něj mohou sami. Nabírají si příliš mnoho závazků, velkou část z nich tvoří půjčky, hypotéka. Takže se pak musí honit v práci, aby všechny závazky zvládali.
„Myslím, že dříve to muži měli jednodušší, protože atributy úspěšného muže byly celkem jasné: obstarat bydlení a živobytí. Zdá se, že dnešní muži usilují o totéž, akorát si k tomu přibírají další povinnosti. Chtějí vydělat hodně peněz a zároveň být perfektním tátou. Snaží se být stoprocentně úspěšní ve všech oblastech života,“ říká psycholog Martin Jára, který vede organizace Liga otevřených mužů. „Problém je v tom, že se mohou od svých dětí odcizit. Ty jsou totiž přetěžovány stejně jako jejich tátové a ve výsledku se odcizí. Už teď totiž vyrůstají více s počítačem než s tátou,“ dodává.
Mnozí chlapci také vyrůstají v takzvaně ženském prostředí. Po rozvodu rodičů vidí svého otce mnohem méně než svou mámu. Pokud se v takových rodinách vyskytne dědeček, který má chuť se vnukům věnovat a umí to s nimi, je to často velmi přínosné pro všechny strany. Čím dál častěji se stává, že právě děda začne pro vnuka sehrávat roli jakéhosi vzoru, parťáka či přímo mentora, byť toto slovo samozřejmě před dítětem, natož puberťákem není radno vyslovit. Ale stává se, že to tak nějak samo vyplyne ze situace. A pak třeba nastane krásná chvíle, kdy vnuk řekne: Chtěl bych být doktorem jako děda. Nebo: Chtěl bych se naučit udělat takový krásný nábytek jako dělal děda.
