Leoš JEDE… a jeho velký cíl se blíží
Leoš jede a určitě dojede i do cíle!

Leoš JEDE… a jeho velký cíl se blíží

15. 8. 2018

 

Milí íčkaři, píšu, až se mi z klávesnice kouří. Manželka je připravená hasit. Řekla: „Kdybys v noci kopal nohama, jako že šlapeš, tak vím, že se ti zdá o Leošovi.“

Takže nejdřív o něm: Po náročné cestě z Bosny ulehl z neděle na pondělí již na území černé Hory. Po třech hodinách, ještě před půlnocí vstal a během dne se přeřítil Černou Horou do Albánie. Včera odpoledne již jel Albánií v legrační nadmořské výšce 40 metrů (jak to je dlouho, co u Sarajeva vystoupal nad 2 tisíce, že?). Skoro přestal posílat fotky – asi nemá čas a kromě toho na úbočí hory Bjelašnica snad ztratil digitální kameru Ricoh Theta. Na jediném selfíčku vidíte unaveného a neoholeného Leoše v albánském Skadaru.

Kolo jak vidět mu stále drží, o menších defektech nevím. Je to kolo půjčené firmou White Stone ze Žitavy (německé město na polsko-česko-německé hranici). Roční pojištění výborného kola dnes činí tisíce korun, K tomu ta kamera za deset, plné vybavení, stravování a výjimečně i nocleh po cestě, platba za nutnou opravu kola, letenky…, levný výlet to tedy nebude.

I za Leoše děkuji za příspěvky na transparentním účtu banky Fio 2101471919 / 2010, na který může přispět každý na nákup tříkola pro české seniory. Získali bychom tak kolo, které není umístěno jen v konkrétním městě a mohli bychom s jeho pomocí propagovat cykloterapie po celé ČR. Na účet se dostanete i kliknutím na https://bit.ly/2M3g6pr.

Nezapomeňte, že pokud jste v posledních dvou dnech přispěli na transparentní účet a chcete od mě moji knížku Maléry já, musíte mi ještě odeslat mail na malery@tima-liberec.cz se svým jménem a adresou, abych ji mohl poslat (viz pondělní článek). S knížkou se můžete seznámit na www.malery.cz.

Jestli se uchytí název cykloterapie pro český CWA, tak se Leoše zeptám, z čeho jej vyléčil jeho vlastní recept na cykloterapii dlouhou 3500 km. Já si myslím, že dopadne tak jako mnozí podobní před ním: přijede opálenější, hubenější a bude šťastný, avšak nejen „protože to má za sebou“, jak to mají někteří nastavené, nýbrž hlavně proto, že to jel, že si to užil, že to bylo príma. Že vše překonal a naplnil oba své cíle: absolvoval náročný závod a upozornil na význam cykloterapie (CWA) + něco shromáždil na účtu pro nákup elektrotříkola.

Sledovat celý závod jste mohli „on-line“ na https://www.transcontinental.cc/map. Koho zajímalo, kde se právě nachází Leoš, mohl kliknout na https://bit.ly/2vtlhIT.

 

Celá trasa závodu napříč Evropou prý měří ideálně 2764 km. Tak se však nikomu nepovedlo jet. Obvykle závodníci najezdí 3400 i více km. Cíl je v osadě Kastraki, která je součástí obce  Kalampaka u Meteory. Závod se uzavírá ve středu 15. srpna ve 23:00 hod. Závodníci musí absolvovat trať 14,5 km dlouhou z Vlachavy přes Meteoru do cíle. A pozor, je to převážně klesání, celkem o 676 výškových metrů. Na závěr velké pohlazení na duši každého cyklisty! 

A ano, Meteora je slovo příbuzné s meteorem. Jak jsem se dočetl v anglických výkladových slovnících, označuje něco, co je nahoře či zvednuté do výše či ještě lépe, co se vznáší na nebi. Meteora je malá oblast s pískovcovými skalami, na nichž stojí již od 12. století šest byzantských klášterů. Přidávám pár snímků: jeden převzatý z turistického serveru Greece.com a jeden od osoby, která se označila jako dbsfemino. Tři snímky ze závodu jsou od Jamese Robertsona a Camille McMillanové.  

No a aby to bylo úplně jasné – Leoš to možná nakonec stihne!!! Počítejte se mnou: Ve chvíli, kdy toto píšu, ve 22:45 hod., mu chybí, nebude-li bloudit, 206 km. Do oficiálního uzavření závodu zbývá 24 hodin. Terén znovu bude kopcovitý, ale tuším jen do takových 600 metrů, až v závěru se zas vyšplhá do 917 m n. m. Cíl je ve 241 metrech.   

Ale ještě tam není! Ještě ne a nebude to mít snadné.

 

Když nemůžeš, tak přidej!

Asi jsem založil zbrusu nový novinářský žánr. Prý se má buď dělat čisté zpravodajství, tedy jenom fakta, anebo psát úvahy, fejetony, komentáře, vlastní hodnocení a názory. Já to míchám, ale jistě to každý umíte rozlišit. Tak teď bude ta úvaha!

Chtěl bych se zastavit u – pro někoho záhadného – jevu, který Emil Zátopek vyjádřil slovy „Když nemůžeš, tak přidej.“ Už jsem několikrát zažil, že tenhle nelogický protimluv umí někoho rozpálit, jiného rozesmát a další jen znechuceně mávne rukou: Co to je za blbost? Když nemůžu, tak nemůžu, ne?

Ale ono to tak vždycky není a kdyby chtěl být Zátopek polopatičtější, asi by to řekl takto: „Když tělo hlásí, že už nemůže, tak ve skutečnosti ještě může, a hodně. Jen se mu to musí poručit.“ Lidské tělo má neuvěřitelné zásoby energie a životaschopnosti. Jeho obrovské skryté síly je však třeba zmobilizovat. A to může udělat jedině vlastní hlava – přesněji vědomí a podvědomí. Neustále se objevuje množství případů těžkých nemocí, i nádorových, na které se běžně umírá. Ale tito nemocní to nevzdali, s nemocí bojovali, neskuhrali, ke svému léčení zaujali pozitivní postoj, měli víru v sebe a denně se ujišťovali o to, že se to zlepší. A ono se to zlepšilo, vyléčili se. To zařídila hlava, která nařídila tělu, aby se vyléčilo. Samozřejmě je mnoho případů, kdy nemoc je tak silná, že síly těla a mozku už na ni nestačí. Avšak na druhé straně je velké množství lidí, kteří jsou ochotni předem se vzdát. Budoucnost vidí jen černě, litují se, stěžují si na doktory, svoji nemoc si jakoby „pěstují“, někdo by řekl – přivolávají. A nemoc tedy přijde naplno. Hlava zařídí nejen to kladné, ale i to záporné, podle toho, co si tam nacpete. A tito lidé pak hořce triumfují: „Vidíte, co jsem vám říkal?!“ Ano, z nějakého důvodu jsi chtěl prohrát, možná jen ukázat lidem okolo, jak trpíš. A tak se ti to povedlo, nemoc zvítězila.

Totéž zažívají vrcholoví sportovci. Občas o nich čtu, vy asi taky. Nevzdali, překonali to. Už to vypadalo, že to nepůjde, ale oni to prolomili a dostali se na stupně vítězů. Tak tady je ten rozdíl mezi průměrným a vrcholovým sportovcem, umělcem, vynálezcem, odborníkem všeho druhu. A rozdíl mezi vyléčenými a nevyléčenými pacienty. Jak říkám, někdy to nejde. Kdo má na stovce náskok 50 metrů, už se nedá doběhnout. Totéž je to s nemocemi, někdy mají navrch a už to nikdo nezmění. 

Jsem rád, že se mohu počítat k těm, kteří mají tu zkušenost. Popsal jsem ji v té knize Maléry a já, kterou si možná vyžádáte, protože pošlete peníze na Leošův transparentní účet (viz výzva ve včerejším článku). A já jsem přesvědčený, že Leoš je taky ten typ. Není to nic k vytahování, tak to má nastavené spousta lidí, možná i vy.

 

Jak mi Leoš řekl někde pod Špindlerovkou, na cestu Alpami byl výborně připraven a moc si to užíval. Při projíždění českou krajinou a potom s nástupem do druhé poloviny trasy do Maďarska cítil, že nastává nová životní zkušenost, kterou jeho tělo ani hlava dosud nepoznaly. Ale tehdy teprve přišlo to hodně velké a krušné sousto.

Chci k tomu jako celoživotní běžec (pomalý) připomenout, že amatér nemá natrénováno absolutně všecko. Chcete-li třeba běžet maraton (42,2 km), nemůžete tam prostě jít a zkusit to, i když před tím denně běháte třeba 10 km. Protože dostanete se na dvacátý kilometr, ale co potom? Vaše tělo ani hlava (!) nemá zkušenosti s tak dlouhou vzdáleností. Odmítají jít dál. Obě jsou v totálním stresu a nic nechtějí tolik, jako to okamžitě zabalit a sednout si k příkopu. Proto se při tréninku na maratón pomalu běhají i vzdálenosti 30 – 35 km. Je to proto, aby si hlavně zvykla ta hlava, aby s tou vzdáleností měla zkušenost (prožitek), ta to musí přijmout. Já píšu „hlava“, avšak víme, že jde o to, co máte ve vědomí, co máte v paměti a co právě prožíváte. Tohle všechno se zapojuje. 

 

Copak na slavné Tour de France nebo Giro d´Italia, tam to mají cyklisté snadnější v tom, že za nimi jede mechanický vůz s náhradními koly a občerstvením, že většinu času mohou jet „v balíku“ s ostatními cyklisty a že je do cíle žene nadšený řev statisíců divák. Tak tohle všechno právě v našem závodě nemáte. A ono to chybí. Četl jsem zprávy pořadatelů, jak jeden jezdec v jednom dni pětkrát píchl kolo. Další nemohl najít vůbec žádné občerstvení, když v noci vyčerpal veškeré zásoby pití a jídla. A další protelefonoval dvě a půl hodiny, protože na něj uprostřed lesů padla opuštěnost a samota. Vybil si tím baterii a neměl kde nabít, chudák. I dnes vidím, jak závodník číslo 64 (jeden z nejposlednějších) bloudí poblíž dálnice D1 u Humpolce. Kdybych k němu mohl teď přijít a povzbudit ho a poradit, kudy dál! Plácli bychom si dlaněmi a on by znovu sedl na kolo. No nic, to byla jen lyrická odbočka…  

Na Tour de France se v cíli kolem vítěze postaví dvě usměvavé krásky, bouchá šampaňské a závodníci jdou zaslouženě spát do luxusního hotelu. Tady ne, tady si ten, kdo dojel, dá v bufetu pivo Crazy Donkey (Bláznivý osel), rozvalí se na židli, kouká do blba a něčemu se usmívá. Já asi vím, čemu: Je na sebe pyšný, má radost, že to přes všechny těžkosti dotáhl až sem a že mu doma budou lidi blahopřát. I Leoš se bude usmívat: při pomyšlení na CWA, na cykloterapii, jíž chceme léčit špatnou náladu a samotu starých lidí, kterým tělo nedovoluje to, co by ještě chtěla hlava.

 

 

 

Leoš jede
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?